Jen málokdo se odváží polemizovat o tom, že opora, kterou Západ po řadu desetiletí diktaturám na jižním pobřeží Středozemního moře poskytoval, je skvrnou na jeho historii. Arabské revolty posledních týdnů drtí kromě jiných hanebností rovněž tento postoj. To nicméně nevylučuje skutečnost, že obavy, které Západ k přijetí této politiky vedly, se zakládaly – a stále zakládají – na některých reálných hrozbách. Sen o demokratizaci arabského světa je inspirativní myšlenka, která se však pohybuje po cestě lemované znepokojivým neznámem.

Jedni se o ni strachují a druzí si přejí, aby raději padla. Nejočividnější a nejvíce zmiňovanou možností je, že by se díky změnám mohla k moci dostat islamistická uskupení, která chovají nepřátelství k Izraeli a Západu. Nicméně řada prvků tuto hrozbu mírní, alespoň z krátkodobého hlediska. Na prvním místě to je charakter protestů z posledních týdnů, které vyvolaly zástupy mladých usilujících o otevřenou a tolerantní společnost a ve kterých islamismus nesehrál významnější úlohu.

Avšak v Evropě se mnozí ohánějí důvody, proč bychom se nestabilní transformace obávat měli. Argumentují při tom hrozbou terorismu, masivního přílivu imigrantů, obchodu s drogami a obavami o hospodářskou stabilitu a dodávky energií.Rizika bezpochyby existují, ale někteří odborníci trvají na tom, že vzhledem k omezené pravděpodobnosti, že se některé z těchto hrozeb naplní, je není třeba přehánět. O důvod víc, proč sebrat odvahu a jít do rizika demokratizačního procesu. Další možnosti však vypadají daleko víc znepokojivě.

– Terorismus

V zemích severní Afriky se v posledním desetiletích vynořily teroristické buňky, které mají na svědomí atentáty v pobřežních oblastech a v oblasti Sahelu se čím dál častěji dopouštějí únosů západních občanů. Alžírské saláfistické skupiny se spojily pod označením Al-Kajda islámského Maghrebu. Až doposud se dařilo tyto skupiny zadržovat, a proto se jim nepovedlo zasít teror na evropském území. Přechod od autoritativních, laických a prozápadních režimů k pluralističtějším systémům, které budou možná mnohem méně brutální z hlediska represí, ale také méně stabilní, otevírá dveře do neznáma.

„Arabské režimy představovaly až doposud problém a zároveň i jeho řešení,“ uvádí Mathieu Guidère, univerzitní profesor a autor řady publikací o islámském terorismu. „Nedostatek svobody, represe a korupce byly pro islamismus živnou půdou, ale zároveň dotyčné režimy proti tomuto fenoménu celkem úspěšně bojovaly.“ Co bude teď? „Jsem pesimista, co se týče místních občanů, a optimista z hlediska boje proti terorismu. Myslím si, že vojáci tyto revoluční výbuchy usměrní a nakonec si moc ponechají. To by zaručilo jistou kontinuitu v boji proti terorismu,“ uvádí Guidère.

– Imigrace

Zoufalý útěk tisíců Tunisanů na lodích do Itálie po pádu režimu [prezidenta bin Alího] vyvolal obavy z možného exodu Afričanů do Evropy. Nejpřesvědčivější vysvětlení tohoto migračního toku z Tuniska nabízí Philippe Fargues, ředitel Centra pro migrační politiku při Evropském univerzitním institutu, podle něhož jde o útěk stoupenců režimu, kteří se obávají represálií.

Daleko víc než tento případ emigrace Tunisanů znepokojuje hypotéza v podobě dlouho trvajícího chaosu, který by přiměl k odchodu masy lidí, v kombinaci s omezením policejní kontrol, což by usnadnilo nelegální imigraci. „Emigrace ze států severní Afriky má dva faktory,“ uvádí Fargues. „Jedním je hospodářský faktor spojený s nezaměstnaností, nízkým finančním ohodnocením práce; dalším je faktor politický v podobně nedostatku svobody. S výjimkou velké nestability by pád autoritativních režimů kvalitu života občanů zhoršit neměl, a tím pádem tedy ani emigraci.“

Z ekonomického hlediska však přechod k demokracii synonymem výrazného kroku kupředu není. Ale také není třeba čekat zhoršení ekonomiky či růst emigrace. „Ostatně i v případě, že dojde k oslabení policejních kontrol, je třeba mít na paměti, že nelegální překonávání hranic je velice medializovanou, nicméně velice marginální formou emigrace. Většina imigrantů cestuje letadlem s turistickým vízem!“ dodává Fargues.

– Hospodářství

Z arabsko-íránské oblasti do Evropy proudí 30 % dovážené ropy a zemního plynu. Případné scénáře dlouho trvajícího chaosu a násilí by tedy mohly způsobit závažné problémy v oblasti energetické bezpečnosti. Avšak i samotná nestabilita má své dopady. Cena ropy typu Brent se v polovině prosince minulého roku, tedy před vypuknutím nepokojů, pohybovala kolem 91 dolarů za barel. V pátek 18. února se obchodování uzavřelo na 103 dolarech. Další obavy plynou z omezení plavby Suezským průplavem či z nástupu režimů, které by usilovaly o opětovné vyjednání kontraktů, nebo dokonce obměnu zákaznického portfolia. Avšak i tyto hypotézy se ukazují jako málo realistické.