To rozhodně není ta Evropa, kterou revoluce, jež se právě odehrává v Maghrebu a na Blízkém východě, potřebuje. Poté, co EU přijala demonstrace, které skoncovaly s diktaturami bin Alího a Mubaraka v Tunisku a Egyptě tiše a nečinně, dnes vlažně reaguje na masakry páchané libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím. Když tyran posílá tanky a letadla proti občanům, kteří se mu stavějí na odpor, a počty obětí dosahují mnoha stovek, je jednoduše ostudné mluvit o zdrženlivosti při použití síly. To, co se v těchto dnech odehrává, zdaleka není Kaddáfího prvním zločinem, patří však mezi ty nejnestoudnější. Evropa více stará o to, aby udržela Libyjce za hranicemi jejich země, než o podporu občanů, kteří se ujali slova a dávají svůj život všanc v boji proti dlouholeté tyranii.

Strach z vlny imigrantů

Opatrná prohlášení vysoké představitelky pro vnější politiku Catherine Ashtonové ani pondělní prohlášení Rady ministrů EUnestačí. Je lepší si nic nenalhávat. Jestliže dva státy, Itálie a Česká republika, byly schopné tón společné pozice podstatným způsobem ztlumit, bylo tomu mimo jiné i proto, že ostatní státy sedmadvacítky neměly s její konečnou podobou problém a považovaly ji za přijatelnou. Tento finální postoj ale není přijatelný z žádného hlediska, a to ani z hlediska úzkostného posibilismu. Proto je vítězství dvou členských států nad ostatními ve skutečnosti pokořujícím neúspěchem pro nás pro všechny.

Zatímco vysoká představitelka a Rada ministrů hrály tuto smutnou roli, to nejhorší vypadlo z úst mluvčího eurokomisařky pro vnitro [Cecilie Malmströmové] Michela Cerconeho. Nechal se totiž slyšet, že Unii znepokojují dopady revolt v Maghrebu a na Blízkém východě z hlediska imigrace. Je-li je tento fenomén v tuto chvíli opravdu největší starostí, která Unii tíží, znamená to, že bruselská byrokracie ztratila díky naprostému zahledění se sama do sebe schopnost problémy hierarchizovat, protože klade na stejnou úroveň politické zemětřesení, které otřásá jedním z nejvíce trpících regionů světa, a posedlost, která dříve patřila evropským populistickým silám a dnes už i demokratickým stranám, připraveným udělat výměnou za voličské hlasy cokoliv.

Ne každý přistěhovalec je uprchlík

Kromě toho to ale znamená, že se Evropa na počátku 21. století nechává hnát svými přeludy a už není s to rozlišovat mezi přistěhovalcem a uprchlíkem. Tváří v tvář masovým zločinům, které Kaddáfí dnes páchá, se Evropa dopouští neomluvitelné podlosti, když si klade otázku, jak nejlépe uzavřít Libyjce za hranicemi jejich země a nechat je na pospas zuřivé represi. Přitom by se měla starat spíš o to, jak přispět k pádu ubuovského režimu a jak zachránit lidské životy. Z tiskových prohlášení a výroků se nedá vyvodit ani jedno, ani druhé. Navíc je přitěžující okolností, že zatímco sedmadvacítka ladí rétorické obraty ve společném postoji, Kaddáfí posílá na demonstranty žoldnéře a klima teroru ještě zhoršuje tím, že brání odstraňování mrtvol z ulic.

Historických chyb, které velmoci v Maghrebu a na Blízkém východě napáchaly tím, že přijaly za dogma postoj, podle něhož je diktatura menší zlo než hrozba v podobě islamistického náboženského fanatismu, je nepočítaně. Ve skutečnosti se jedná o dva nepřátele, kteří se navzájem přiživují a kteří dostali miliony osob po celém arabském světě do kleští, jež je zbavují svobody a jakékoliv naděje na pokrok. Zatímco se tito občané ujali slova a riskují vlastní životy, nemohou si velmoci dovolit další chybu planetárních rozměrů. Alespoň si ji nemůže ani nesmí dovolit Evropa, protože by to znamenalo definitivní zradu principů, na kterých chtěla svou Unii vybudovat. Občané, kteří povstali proti diktaturám a dožadují se svobody a důstojnosti, potřebují dostat z vnějšku, od rozvinutého a demokratického světa jednoznačný vzkaz, že je jejich požadavek legitimní. A Evropská unie se k tomu nemůže vyjadřovat šeptem, ani vystavovat na odiv své ubohé obavy.