Zatímco šli irští voliči v Dublinu, Corku a Limericku k volbám, řečtí občané v Aténách, Soluni a Pátře ventilovali svou nespokojenost týdenní stávkovou akcí. Ta vyvrcholila ve středu 24hodinovou generální stávkou. Zatímco v jedné zemi lidé tedy volili rukama, v druhé uplatňovali svá práva nohama a hrozícími pěstmi.

V Dublinu se nyní ujme moci nová vláda. Výsledek pátečních voleb nemohl být jasnější. Volební účast překročila 70 % a vládnoucí koalice byla dočista smetena. Jedná se o první debakl vlády v eurozóně od počátku dluhové krize. Změny mocenského uspořádání v novém dublinském parlamentu (Dailu) vedly k největší ‚houpačce‘ v irské politice od roku 1932. Nejde o nic míň než o demokratickou revoluci u volebních uren.

Naopak drtivá většina řeckých občanů se věnovala svým běžným záležitostem a snažila se dostat do práce i navzdory omezenému provozu a výlukám spojeným se stávkami ve veřejných službách a v dopravě. Počet účastníků demonstrací v ulicích hlavního města v posledních měsících trvale klesal. Zároveň s tím bylo na denním pořádku násilí, které během akcí vyvolávala minoritní skupina snažící se využít demonstrace ke svému prospěchu.

Silná kultura odporu

Škry v platech, přídavcích a důchodech – zejména ve veřejném sekteru – vyvolaly v obou společnostech pobouření a občanské pobouření. Toto legitimní cítění se zakládá na dvou klíčových hypotézách, s nimiž se budou muset řecká vláda Jorgose Papandrea a nová koalice v Dublinu popasovat. V obou zemích zavládl mezi občany pocit, že byli zavlečeni do soukolí velkých ekonomických sil a finančních aktérů.

Žádná země nechce, aby se na ni pohlíželo jako na pouhého vykonavatele rozkazů EU nebo MMF. Za těchto okolností bychom neměli podceňovat skutečnost, že kultura odporu ke změnám je v obou zemích velice živá a silná.

Otevření tak zvaných těžko proniknutelných profesí v Řecku (nečetných profesních skupin zahrnujících lékárníky, řidiče kamionů nebo advokáty), prostřednictvím legislativních změn nadále vyvolává odpor. Bouří se zejména poslanci, mezi nimiž je mnoho právníků, notářů a dalších zástupců svobodných povolání.

V Irsku poslance napříč politickým spektrem spojuje jiné téma: podniková daň podporující podnikání. Velká koalice v Dublinu se bude bít zuby nehty za to, aby před predátory z Berlína, Paříže a Bruselu, které Irsko vyzývají k jejímu zvýšení, tuto daň uhájila jakožto nedotknutelnou. 12,5% podniková daň totiž představuje polovinu průměrné daně EU.

Debata o podnikové dani

V případě Řecka je odpor ke změnám a snaha zmírnit legislativní iniciativy vedoucí k otevření uzavřených profesí prostředkem k tomu, držet hospodářskou soutěž stranou těchto odvětví, bránit inovačním změnám a chránit specifické zájmy organizovaných menšin.

I když na druhou stranu ostatní státy EU považují irskou 12,5% podnikovou daň za kontroverzní, právě tato daň zemi v posledním desetiletí umožnila přilákat společnosti, jako je Google, Microsoft, Dell computers, výrobce léčiv Pfizer nebo firmy z finančního sektoru z tak vzdálených zemí jako Hong Kong. Oba státy se nyní snaží vypořádat se s množstvím problémů v oblasti spotřebitelských výdajů a těch, které vznikly v souvislosti s vládními úspornými opatřeními, tím, že podporují hospodářské oživení založené na vývozu.

V tomto kontextu není pro Irsko nezbytně nutné, aby podnikovou daň úspěšně obhájilo. Polemika s ostatními konkurenty z EU odhaluje, že jádrem problému není ani tak to, jak vysoká či nízká by měla daň být, jako spíše absence sjednoceného konsolidovaného daňového základu. Debata o irské podnikové dani v podstatě otevřela skulinu k širší debatě o tom, jaký daňový režim by měla evropská sedmadvacítka a 17 států eurozóny vzhledem k budoucímu řízení obchodu zavést.

Bratři ve zbrani proti MMF a EU

Papandreova vláda v Aténách a nová koaliční vláda v Dublinu se budou muset za politické přijetí svých úsporných plánů tvrdě bít. Navíc si musejí navzdory opatřením, která velká část společnosti v Irsku a v Řecku považuje za nespravedlivá, zajistit postupem času legitimitu.

Irsko by ale nyní mohlo získat výhodu a Řecko by ho mohlo rychle následovat. Tím, že se nová vláda ujímá moci a bude jednat s EU a MMF o podmínkách úsporného plánu, bude moci zjistit, jak velký manévrovací prostor má k dispozici a jaké flexibility jsou obě instituce poskytující finance schopné. V Dublinu je jablkem sváru zejména finanční pomoc poskytovaná Evropskou unií. Úroková míra irských půjček ve výši 5,83 % je mnohem vyšší než ta, jakou je nyní zatíženo Řecko, jež se nachází v podobně zoufalé situaci.

V tomto ohledu jsou obě země bratry ve zbrani. Potřebují, aby podmínky finančních záchranných opatření, které mnozí považují spíše za břemeno než za záchranný plán, byly pružnější. Rizika jsou vysoká, včetně platební neschopnosti jednoho, respektive obou států.

Odhadnout vývoj událostí v Dublinu a Aténách je složité. Obě země zůstanou středem pozornosti, bude se sledovat jejich reformní trajektorie a hledat širší řešení současné krize eurozóny. Hlavní rozdíl mezi Řeckem a Irskem na jedné straně a zbylými členy eurozóny na straně druhé je ten, že občané v Aténách a Dublinu pociťují strasti událostí na vlastní kůži. Jejich kolegové v Portugalsku, Itálii, Španělsku a jinde v Evropě se s tímto pocitem seznámí velice brzy.