Neoliberálům volajícím po reformách se nedají upřít vlastnosti, které často chybí jejím politickým oponentům. Vědí, co chtějí a co je potřeba udělat, aby toho dosáhli. Jsou trpěliví a nevzdávají se. A opět se jim podařilo prosadit své myšlenky v Bruselu. Vzpomeňme si na „Lisabonskou strategii“ vyhlášenou v roce 2000, která měla za cíl vytvořit „do roku 2010 nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomiku na světě“. Zaměřovala se především na oblast inovací, sociální soudržnosti a zaměstnanosti. Téměř žádný z vytčených cílů nebyl naplněn. Míra zaměstnanosti u populace ve věkové kategorii 20 až 64 let se přiblížila očekávaným 70 %. Investice do vědy a výzkumu se mírně zvýšily, ale i tak zůstávají vzdálené kýženým 3 % HDP. S ohledem na sociální soudržnost není třeba říct nic víc, než že míra rizika chudoby se zvýšila.

Nelichotivá čísla však nebrání Evropské komisi připisovat Lisabonské strategii zásluhy za vytvoření 18 milionů pracovních míst v zemích Evropské unie. Tento statistický údaj se týká období let 2000 až 2008. Tvrdit, že za pozitivní trend v tomto období vděčíme výhradně Lisabonské strategii, je více než přehnané. Zejména vzhledem k tomu, že polovina vytvořených míst jsou částečné úvazky. Nejkomičtější na celé situaci je to, že Lisabonská strategie byla založena na konceptu, se kterým přišly původně „levicově orientované“ univerzity a který původně zaváděly levicové vlády. Strategie však byla od samotného počátku špatně nastavena, takže pro Barrosovu komisi nebyl problém převzít hlavní myšlenky hnutí za své a přetavit sociálně-demokratický koncept rozvoje informačních technologií v program strukturálních reforem v thatcherovském duchu.

Lisabonská strategie má přitom pouze nepatrný dopad na strukturální reformy zaváděné v jednotlivých členských státech na základě kompromisů dosažených na národní úrovni. Jednotlivým parlamentům však posloužila jako politický a ideologický nástroj. V návaznosti na Lisabonskou strategii nyní přichází „Evropa 2020“, „strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění“. Během nejbližších dvaceti let mají být všechny zásadní komponenty evropské společnosti „inteligentní“ – samozřejmě v první řadě hospodářský růst a ekonomika, ale také regulace, specializace, domácnosti, sítě, řízení dopravy… Všechno má být zároveň „udržitelné“ – ekonomika, hospodářský růst atd. Překvapení se nekonají ani v případě dalších cílů – zaměstnanost na úrovni 75 %, hospodářská politika zaměřená na „podnikatelská prostředí“, „inteligentní“ regulace, tj. taková, která zmírní „administrativní zátěž pro podniky“, prohloubení jednotného trhu prostřednictvím „směrnice o službách“ (tzv. Bolkesteinovy směrnice), to všechno jsou v zásadě jen jinak vyjádřené myšlenky o tom, že hospodářská soutěž (míněno: deregulace, privatizace, omezování veřejného sektoru) napomáhá hospodářskému růstu a inovacím – což je sporný argument.

Jak uvedlo Evropské středisko pro sledování podniků (Corporate Europe Observatory), strategie Evropa 2020 se nechává částečně inspirovat dokumentem lobbystické podnikatelské skupiny ERT pod názvem „ERT’s Vision for a competitive Europe in 2025“ (Vize ERT pro konkurenceschopnou Evropu v roce 2025). Novinkou je způsob řízení strategie, který je nutno chápat v kontextu nedávných změn v rozpočtové oblasti. Evropské předsednictví zavedlo povinnost nechat rozpočty členských států přezkoumat Komisí a Radou předtím, než budou schváleny národními parlamenty. „Rozpočtová disciplína“ a strukturální reformy se tak spojily v „lepší řízení“: „Fiskální konsolidaci a dlouhodobou finanční stabilitu budou muset doprovázet zásadní strukturální reformy, především systémů důchodové a zdravotní péče, systému sociálního zabezpečení a vzdělávacího systému.“ (Evropa 2020, str. 26) Pro strukturální reformy není možné stanovit žádný skutečně závazný cíl, ale národní parlamenty dostávají strategií Evropa 2020 k dispozici nové politické nástroje neoliberalismu. „Zdravé“ veřejné finance jsou přitom předpokladem zachování sociálního zabezpečení.