Odpor plukovníka Kaddáfího k morální odpovědnosti vlastní situace ve chvíli, kdy je zalezlý v Tripolisu a moc je v rukou opozice, by nikoho neměl překvapit. Za více než 40 let, kdy byl jeho režim u moci, nikdy neprokázal nic víc, než touhu si svou moc zachovat. Události v Egyptě, Tunisku a Libyi nás vrhá daleko do budoucnosti. Pro Evropskou unii z toho plyne, že je možné, dokonce pravděpodobné, že se demokratické revoluce budou v rozlehlém regionu severní Afriky a Blízkého východu šířit dál. Měli bychom mít trpělivost s tím, jak daleko ta revoluce zajde, stejně jako jsme ji měli v prvních měsících po pádu berlínské zdi v roce 1989. Ale stejně jako tehdy i dnes se vyplatí plánovat a myslet dopředu.

Vývoj EU se skládal z řady myšlenek, které v době, kdy byly poprvé představeny, vypadaly přitažené za vlasy, avšak o něco později se zdály být nevyhnutelné. Další takovou ideou bude pravděpodobně rozšíření EU, které by zahrnulo jižní pobřeží Středozemního moře. Nikdo však takový vývoj neočekává vzhledem k tomu, že Francie, Německo a několik dalších členských států EU nejsou schopné přijmout ani myšlenku členství v případě Turecka, které již demokracií je.

Rozšíření EU o státy jižního pobřeží Středozemí

Ale vraťme se zpět na počátek 90. let. Tehdy bylo okamžitě jasné, že západní Evropa má velký zájem na tom, vybudovat u svých sousedů, někdejších sovětských satelitů, stabilitu, přátelství a hospodářskou prosperitu, což o více než desetiletí později v rámci dlouhého a pomalého procesu vyvrcholilo pro desítku z nich plným členstvím v EU. Ne všechny bývalé sovětské satelity se staly demokraciemi a ne všechny vstoupily do EU. To samé bude zřejmě platit i v případě severní Afriky a Blízkého východu.

Jen se zamysleme nad paralelami mezi pádem Sovětského svazu v zemích na východ od hranic EU a pádem arabských diktátorských režimů na jižním pobřeží Středozemního moře. Stejně jako po roce 1989 v průběhu příštích měsíců a let bude stále jasnější, jak velký přínos a jakou historickou příležitost arabské obrození nabízí, a to jak v dobrém, tak špatném.

Amerika je v choulostivé postavení v důsledku svých vojenských aktivit a bude jí přisuzována zodpovědnost za to, co se stane nebo nestane v Palestině. Pozitivnější je, že Evropa má z hlediska hospodářských a kulturních vazeb stejně jako po roce 1989 co nabídnout. Evropské státy jsou největšími obchodními partnery většiny severoafrických států. Itálie má vůdčí roli například ve vztazích s Libyí a Alžírskem. Logika těchto vztahů, stejně jako obavy z nestability a masové migrace mohou ukázat jen jedním směrem: na jistou formu členství některých států severní Afriky v EU.

Směrem k Unii Evropy a Středomoří

Spíše než o plné členství, jak jej chápeme dnes, by šlo o novou podobu unie, ve které by existovalo několik podob členství. To už ostatně částečně platí i dnes, kdy jsou jen někteří z 27 států EU členy eurozóny či schengenského prostoru. Bude tak třeba najít nový rámec, který by nabídl hospodářskou integraci, včetně možnosti bezcelního obchodování a jednotného trhu s demokratickými státy severní Afriky, možná bez zcela volného pohybu pracovní síly. To všechno bude znamenat, že Evropská unie si bude opět muset změnit jméno a stát se Evropskou a středozemní unií.

Co bude muset Evropa novým severoafrickým demokraciím jednou nabídnout, když ne tento návrh či nějakou podobnou dlouhodobou vizi? Malou pomoc, pár míst na univerzitách a to je vše. Avšak po pádu berlínské zdi máme něco velice cenného, co můžeme nabídnout jako incentivu k demokratickým reformám: šanci přidat se k nám. Samo o sobě to zní dost složitě, a to ještě nezmiňujeme islám. Nezapomeňme však, že tento vývoj by měl také ekonomický a politický smysl pro Evropu. Název Středozemí koneckonců etymologicky vychází z pojmu „střed Země“, nikoliv jižní hranice či bariéry. Po staletí bylo středem našeho světa. Je součástí evropského prostoru.

Copyright La Stampa, 2011.