Když v říjnu portugalský ministr hospodářství Fernando Teixeira dos Santos prohlásil, že pokud výnosy portugalských dluhopisů překročí hranici 7 %, země bude muset stejně jako Irsko přijmout pomoc od EU, ušil si na sebe pěkný bič. Výnosy portugalských dluhopisů se za 7% hranicí pohybují už několik týdnů.

Když si ten samý Teixeira 15. února během zatím posledního zasedání Ecofinu stěžoval na „průtahy a pochybnosti“, zejména z německé strany, ohledně ustavičné diskuze o rozšíření a zpružnění stávajícího dočasného záchranného fondu, měl naprostou pravdu. Portugalsko, stejně jako kdysi Řecko svou část úsporného programu plní. Stejně jako tehdy Řecko platí draze za otálení Berlína, který není s to se rozhodnout. A to přitom v lednu naznačil, že si pospíší.

Toto otálení je kalkul. Kancléřka Merkelová k němu má své důvody. Omezují ji další volby a téměř sociální unanimismus v podobě ultraortodoxní/nacionalistické vize měnové unie: pouze snížení deficitu, žádné eurobondy, žádné nové společné závazky... Proto [Německo] od svých evropských společníků vyžaduje „globální balíček“, který bude obsahovat více kompenzací za jím poskytnuté záruky za jednotnou měnu: pakt konkurenceschopnosti. Na tomto šestibodovém paktu není nic špatného. Avšak 4. února byl prezentován jako jakási vstupní smlouva, jako diktát dvojice Merkelová-Sarkozy, kteří se chovali jako slon v porcelánu, a vyvolali tím oprávněný odpor.

Předsedovi [Evropské rady] Van Rompuyovi se již podařilo odstranit největší výstřelky paktu. Omezil jeho mezivládní charakter, navrátil vůdčí roli společným institucím, protože bez nich v Unii vládnou pouze dva státy. A zažehnal hloupost v podobě ústavního dodatku o nulovém deficitu. Avšak ostatní body: navázání růstu platů na produktivitu (pokud bude respektován sociální dialog), vzájemné uznávání diplomů, harmonizace daňových základů stávajících 27 podnikových daní (ta je důležitější než sjednocení vlastních sazeb, protože z daňových základů plyne celá plejáda nepřehledných odpočtů), nastavení podobně vysokého věku pro odchod do důchodu či dohodnutí plánu na řešení budoucích bankovních krizí... se víc než hodí. Jsou nutné.

Měli by se stát zásadní součástí skutečné hospodářské unie. Pokud se tento plán podaří prosadit, nezbude Berlínu nic jiného, než splnit svou část. Jak? Někteří sází na zákulisní domluvy, které jsou tento měsíc významnou součástí summitů. Stávající záchranný fond by měl dosáhnout částky 500 miliard euro (za které budou ručit solventnější státy) a mohl by i emitovat eurobondy (krásný sen, který však zůstává snem); či zkrátka nakupovat dluhopisy zemí s hospodářskými problémy (čemuž se brání nejen kancléřka, ale i mnoho Němců ); anebo těm nejpostiženějším poskytnout půjčky, které by vykompenzovaly nárůst výnosů dluhopisů. Ekonomické dopady těchto dvou posledních operací by se rovnaly emisi eurobondů.

A na oplátku by Berlín dostal to, po čem touží: část nákladů na záchranu by zaplatily banky. Jak? Zpětným odkupem horších dluhopisů za cenu, za kterou se obchodují na sekundárním trhu, tedy mnohem nižší než je nominální hodnota. Aniž by se vyhlásila platební neschopnost jedné země, dosáhlo by se částečně jejího výsledku: prominutí části soukromého dluhu. Anebo něco podobného. Jinak přijde kalvárie. Anebo srážka vlaků.