Vyberte si jazyk
Opustila nás v roce 2002. Sto čtyřicet let dobré a věrné služby smazala mladá ambiciózní měna, sdílená sedmnácti státy. Liře, této neznámé, se dnes dvoří už jen nostalgici a sběratelé. Generace eura, tj. generace mladých, která s novou měnou vyrostla, někdy dokonce o existenci liry nemá ani tušení. Myslíte, že přeháním? Poslechněte si jako důkaz slova třináctiletého herce Federica Russa. „Můžeš mi říct něco o liře, Federico?“ „Je to dřívější měna.“ „A ty jsi o ní nikdy ve škole, doma nebo u prarodičů neslyšel?“ „Ne, nikdy.“
„Na tom není nic překvapivého,“ ujišťuje profesor Stefano Caselli z milánské Univerzity Bocconi. Ze společenského hlediska můžeme tento jev přirovnat k internetu. „Dnes vedle sebe žijí tři generace: ti, kdo vyrostli v době kamenné, ti, kdo se přizpůsobili, a ti, kdo se s eurem narodili. Generace eura si svět bez eura ani nedokáže představit a nezajímá ji, jak to vypadalo dříve. Nová generace posiluje globalizaci a představuje dokonce jakýsi stabilizační prvek. Ti, kdo vyrostli s lirou, přispívají k cenové deformaci, protože neustále srovnávají dvě nesrovnatelné epochy. Mladí lidé naopak brzdí inflaci, protože nesrovnávají.“
Kromě nejstarší generace už dnes nikdo ceny v eurech na liry nepřepočítává. Občas se ještě stane, že srovnáváme ceny za taxi. „Z letiště Malpensa to dříve stálo taxíkem do Milána 70 000 lir (přibližně 35 eur). Dnes to stojí 85 eur…“ Podobná srovnání vedou k tomu, že deprimujících úvah o výši platů a drahotě přibývá. „Na euro jsme si zvykli. Je to jako naučit se řídit auto s automatickou převodovkou nebo s volantem napravo. Po určité době na to už ani nemyslíte,“ dodává profesor hospodářské politiky Luigi Campiglio z Katolické univerzity v Miláně. „Moji studenti to mají ještě jednodušší. Už si skoro ani nevzpomínají na kapesné, které dostávali od prarodičů v lirách. Více cestují, hodně z nich se účastní programu Erasmus. Možnost cestovat z jedné země do druhé bez politických a byrokratických překážek, která je ve skutečnosti obrovským výdobytkem, považují za něco zcela samozřejmého. Rozhodnutí odjet za prací do Francie nebo do Německa nemá s imigračními hnutími nic společného.“
Italským spotřebitelům se po staré měně nestýská
Profesor Paolo Legrenzi z benátské Univerzity Ca' Foscari zkoumal psychologický vliv eura na Italy od samých počátků. „V dějinách lidstva se jedná o zcela mimořádnou událost, tím výjimečnější, že k ní došlo zároveň i v jiných evropských zemích. Naneštěstí pro nás tato událost kolidovala s největší hospodářskou recesí od konce druhé světové války. Euru jsme tak přisuzovali zodpovědnost za nárůst cen. Nostalgici si nechtějí připomínat, jak nízká byla kupní síla liry a jak časté devalvace. Mladí naopak vnímají euro pozitivně. Tato generace je nejspokojenější a žádný problém nevidí.“ Generace eura – lidé ve věku 0-25 let – je ta, „která se před devíti lety ještě o žádný finanční rozpočet nestarala. Naopak ti, kdo měli vlastní peníze, euro s lirou v době přechodu k jednotné měně nutně srovnávali. Načež si na novou měnu rychle zvykli.“
„Italským spotřebitelům se dnes po staré měně nestýská,“ domnívá se Ivano Daelli ze [sdružení spotřebitelů] Altroconsumo. „Největší výhodu mají mladí: euro a internet představují úžasný nástroj k cenovému srovnání, posuzování výrobků a služeb a k získávání informací. Pouze velice malá část společnosti má s jednotnou měnou stále potíže, a tou jsou starší lidé.“ Možná by je utěšilo vědomí, že lira, po které se jim tolik stýská, by už dnes neexistovala. Jak vysvětluje ekonomický historik Pietro Cafaro: „Dříve jsme zpívali: kdybych tak mohl mít tisíc lir měsíčně… Dnes by se tisíc lir rovnal v přepočtu tisíci eur. Rozdíl je ale značný, protože dnešní kupní síla té dřívější zdaleka neodpovídá.“
