Dnes měli opravdu dobré nápady,“ raduje se Dragana Jovanovićová. Mluví o mladých lidech, kteří se školí, jak vybudovat svou vlastní společnost. „Třem z nich pomůžeme vypracovat podnikovou strategii; vytváří včelařství, autoopravnu, řeznictví.“ Jovanovićová je ředitelkou multietnické organizace Prijatelji Srebrenice (Přátelé Srebrenice), která si klade za cíl učinit ze Srebrenice opět místo, které by bylo pro mladé lidi atraktivní.

Asociace je podporovaná nizozemskými fondy. (Srebrenici prohlásila OSN za „bezpečnou zónou“. Tu pak měli chránit nizozemští vojáci, kteří byli posléze považováni za hlavního viníka pádu města do srbských rukou 11. července 1995). Její kancelář se nachází v bývalém obchodním domě v centru města. Dům, jehož rozbombardovaná a poničená fasáda byla symbolem stavu města, je teď opravený. Jeho žlutá barva oživuje celé náměstí.

Během posledních let se opravilo mnoho domů, ale v řadě z nich stále nikdo nebydlí.“ Podle Jovanovićové důvodem exodu místních obyvatel už není etnické napětí, ale hospodářské problémy. Srebrenica, která má spolu s 19 okolními vesnicemi 10 000 obyvatel, se potýká s nedostatkem pracovních příležitostí. 60% obyvatel tvoří Srbové a zbytek bosenští Muslimové.

Problém najít práci mají zejména mladí lidé s nízkým vzděláním. Nadace Přátelé Srebrenice pro ně organizuje vzdělávací kurzy (jak napsat žádost o práci, vypracovat podnikatelský projekt), aby jim pomohli a dali tak nový elán celému městu. „O Srebrenici se mluví po celém světě jednou za rok. My tu ale nejsme jen 11. července. Byla bych ráda, kdyby se nám svět věnoval i v jiné dny a to pozitivním způsobem.“

Takové přání však nesdílí všichni a Jovanovićová si je toho dobře vědoma. Pro řadu Bosňáků je Srebrenica symbolem genocidy. Pro ně se budoucnost města omezuje jen na vzpomínky. Snaha spojit město i s něčím jiným je pak často považována za pokus popřít tyto Srby spáchané zločiny.

Jovanovićová přesto věří, že město může mít i jinou budoucnost, aniž by se při tom zapomnělo na jeho minulost. „Máme povinnost uvědomit si, co se stalo v minulosti, jinak nám hrozí, že by se historie mohla opakovat.“ O minulosti se ale vlastně diskutuje pouze v rámci vlastního kruhu: „Hodně mluvíme o vlastním utrpení. Utrpení druhých moc nezmiňujeme.“

Lituje, že politická třída není v překračování etnických hranic moc nápomocna. Někteří srbští politici dokáží Bosňáky velmi rozdráždit, když hájí širší autonomii pro Republiku srbskou, jednu ze dvou „entit“, ze kterých se Bosna skládá. Srbové se zase staví na odpor ve chvíli, kdy politici v Sarajevu zahajují diskuze o zvláštním statutu pro Srebrenicu. Tyto projevy mají podle Jovanovićové největší dopad na lidi, jejichž ekonomické vyhlídky jsou nejisté.

Z tohoto důvodu se také zaměřujeme na všeobecné problémy: nezaměstnanost a nedostatek vzdělání.

Jako každý rok se Jovanovićová i letos zúčastnila pietní vzpomínky na vraždu tisíců muslimů, která se stala po pádu enklávy 11. července 1995. Identifikováno již bylo 6 186 těl z celkových zhruba 8 000 zavražděných. Nepřišla, aby ukázala, že je „dobrou“ Srbkou, „ale protože je nutné přiznat si, co se přihodilo,“ říká hledajíce vhodná slova.