Vyberte si jazyk
Svůj život svěřil do rukou převaděčů a s nimi pak překonal tisíce kilometrů. Ti ho dopravili ze Somálska na Ukrajinu a poté před několika týdny do Rumunska. Devětadvacetiletý Kasim se svým dlouhým uprchlickým putováním nechlubí. Stejně jako ostatních 50 imigrantů, kteří byli na konci června ubytováni v uprchlickém táboře v Somcuta Mare, obci na severozápadě Rumunska, snil o západní Evropě jako ráji, kvůli kterému je třeba riskovat vše. Hospodářská krize, nezaměstnanost, obtížnost uplatnit se na Západě? „Podívejte se na pár dní do Somálska a uvidíte, že toto všechno je jen malichernost. V Evropě je aspoň šance přežít a to nám stačí.“
Představa o životě na Západě stále zabírá. Na utečence však čeká řada překvapení. Převaděčská síť Kasimovi slíbila, že ho dovezou do Německa. Místo toho skončil ve vesnici uprostřed Rumunska. Velmi rychle si všiml rozdíl mezi obrázkem Německa, který znal z televize a místním okolím.
„Všichni na nás mluví německy,“ směje se Vasile Alb, starosta Somcuta Mare. „Když k nám vidíme přicházet Afričana či Asiata, je jasné, že nás osloví „Guten Tag.“ Na terase centra, kde jako servírka obsluhuje mladá žena z Etiopie, vesničané mluví upřímně. „Předtím jsem černochy viděl jen v televizi,“ přiznává starý Nicolae. „Ze začátku jsem se jich trochu obával. Ale člověk si zvykne. A navíc, tihle Afričané jsou v pohodě, makají a nedělají problémy.“
Oficiálně jich do Rumunska imigrovalo 65 000 a neustále jich přibývá. Tuto novou vlnu uprchlíků – Afričanů, Indů, Afghánců, Iráčanů se daří zvládat díky přijímacímu centru v obci Somcuta Mare. Rumunský stát utečencům zajišťuje ubytování, stravu, pár kusů oblečení, ale kapesné činí pouhých 80 eurocentů na den. Za to se dá pořídit jedna láhev ovocné šťávy. Aby měli z čeho žít, tak pomáhají místním vesničanům.
Od vstupu Rumunska do Evropské unie v roce 2007 zemi trápí nedostatek pracovních sil. Tři miliony Rumunů odešlo pracovat na Západ. Ale statut Rumunska jako členské země činí zemi z hlediska imigrace atraktivnější. „Zpočátku se na mě místní zírali,“ přiznává Kasim. „Ale chápu to, nikdy neviděli černocha. Teď jsou ale rádi, když mě vidí, jak jdu pracovat. Konečně se tu cítím dobře a umím si představit tu zůstat napořád.“
