Za deset dní se sejdou vrcholní představitelé Evropské unie, aby dali hospodářské vládě konkrétní podobu. Tento summit bude jistě milníkem, neboť jen málo podobných setkání mělo tak rozhodující dopad na budoucnost. Prvním paradoxem je, že Evropskou unii dovedla k tomuto procesu ostatně tak jako vždy krize, v tomto případě v podobě brutálního zadlužení členských států, které vyvolalo pochyby o měnové unii. EU tak opět dělá z nouze ctnost.

Na summitu se má stvrdit to, co bylo dohodnuto před několika dny na schůzce 17 států euroskupiny: Výměnou za rozšíření a zpružnění záchranného mechanismu pro státy s hospodářskými problémy (440 miliard euro k okamžitému použití, které se budou moci využít k přímému odkupu dluhů států postižených spekulacemi, aniž by musely platit přemrštěné úroky) dojde k vytvoření hospodářské politiky se strukturálním charakterem pod názvem Pakt pro euro. Ten počítá s navázáním růstu platů na produktivitu, větší kontrolou deficitu, zvýšením věku pro odchod do důchodu, s plány na rekapitalizaci problémových bank a s postupným každoročním snižováním veřejného dluhu.

Tato politika, ačkoliv ji evropské instituce pozměnily, předpokládá schválení tvrdých postupů (zmrazení platů, rozpočtové škrty, finanční sanace, změnu pracovních podmínek...) požadovaných Merkelovou, která doma naráží na velké obtíže při přesvědčování Němců, že musí vynaložit více peněz na to, aby se periferní státy dostaly z hospodářských problémů.

„Nejreakčnější dokument, který kdy Komise vyprodukovala“

Druhý paradox zmínil místopředseda Evropské komise Joaquín Almunia, když pro list Le Monde uvedl, že stát, který po svých evropských partnerech tvrdě požaduje urychlené přijetí podstatných reforem, má sám podstatné problémy s restrukturalizací bank.

Třetí paradox souvisí s obsahem hospodářské vlády. Existuje všeobecný konsenzus ohledně její potřeby, ale chybí hlubší debata o jejích dopadech na občany. Bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors, který dříve usilovně bojoval za to, aby Evropská unie nezůstala pouhou měnovou unií, označil jednoletý pakt o růstu představený Durão Barrosem jako „nejreakčnější dokument, který kdy Komise vyprodukovala“. A prostředky na snížení nezaměstnanosti, která v Evropě zasáhla 23 milionů lidí, z něj jednoduše vypadly. Dokonce tam není ani rétorická zmínka o prioritě v podobě rozšíření eurozóny.

Zatím to vypadá, že hospodářská vláda znamená nový zvrat v životních podmínkách většiny obyvatel. Uvidíme, jak se vyvine.