Nehledě na to, jaký bude celkový rozsah jaderné havárie, k níž došlo v uplynulých dnech v japonské elektrárně Fukušima, pociťuje Evropa její dopady už nyní. „Debata, která slábla stejným tempem jako vzpomínka na Černobyl, je tu opět razantně zpět,“ konstatuje Le Figaro.

Pařížský deník vysvětluje, že to, co se právě děje v Japonsku, „zasadilo celosvětové jaderné energetice mimořádně tvrdý úder“. Stalo se tak v době, kdy rostoucí ceny ropy v roce 2008 „umožnily hovořit o obrození civilního atomového programu v celém světě“ a kdy „Brusel na popud Paříže zařadil jadernou energii explicitně mezi „bezuhlíkové energie“, tedy na roveň energii vodní, sluneční a větrné.

„V žádném jiném světovém regionu není jaderná energie důležitější než v Evropě,“ zdůrazňuje Die Welt. Zatímco ve světě pokrývá v průměru 15 % elektrické spotřeby, v Evropě zajišťuje 144 jaderných elektráren 30 % spotřeby. 71 % obyvatel Evropské unie žije v zemi, na jejímž území se nachází jaderné reaktory.

Jak ale píše Figaro, „dnes jsou odpůrci jádra v celé Evropě opět při síle. V Německu, kde konzervativně-liberální vláda Angely Merkelové nechala na podzim roku 2009 odhlasovat v parlamentu prodloužení životnosti 17 německých jaderných reaktorů (…), v Rakousku, v zemi s tradičně odmítavým postojem vůči jaderné energii, požadoval ministr životního prostředí Nikolaus Berlakovich pro evropské elektrárny zátěžový ‚stress test‘ (…) a ve Velké Británii, kde Cameronova vláda znovu nastartovala program na výstavbu elektráren a v říjnu pro ně vyčlenila osm nových lokalit, se ministr energetiky Chris Huhne vyslovil pro zahájení studie, která by z události „vyvodila nezbytné ponaučení“, přičemž v červnu má padnout rozhodnutí o přechodu k jaderným reaktorům EPR od výrobců Areva a EDF.“

Šok je to takový, že jsme se ocitli „na konci jaderné éry“, hlásá titulek v Der Spiegel. Německý týdeník vybízí k přehodnocení doktríny nulového rizika. „Japonsko je sice seizmickou oblastí, což zvyšuje riziko a odlišuje Japonsko od Německa nebo Francie, nicméně Japonsko patří rovněž mezi nejvyspělejší světové průmyslové země, kde špičkoví inženýři vyvíjejí ty nejmodernější a nejspolehlivější automobily světa. V době katastrofy v Černobylu mohl německý jaderný průmysl sobě i občanům namlouvat, že ve východní Evropě jsou reaktory zastaralé a inženýři neschopní a nedbalí. Nyní vidíme, nakolik byla tato myšlenka domýšlivá. […] Stačí sled nešťastných událostí [a] Fukušima je všude.“

Už léta „panují pochybnosti ohledně bezpečnosti jaderných elektráren ve střední Evropě, jako je elektrárna v Mochovcích [Slovensko] nebo Temelín [v ČR, nedaleko rakouských hranic],“ připomíná Der Standard. Jakmile ale přijde řeč na elektrárny německé, kritiky jsou mnohem opatrnější. Přitom se například „už léta ví, že se elektrárna Neckarwestheim v Bádensku-Württembersku nachází v seizmické oblasti“.

Citlivá otázka bezpečnosti poukazuje na to, že „na zásadní otázky neexistují jasné odpovědi“: Je jaderná technologie zvladatelná? Dají se elektrárny lépe zabezpečit? Lze zaručit bezpečné odstraňování odpadů? „Úkolem EU je zahájit kontrolu všech nukleárních zařízení v Evropě,“ domnívá se list a soudí, že návrh rakouského ministra životního prostředí Nikolause Berlakoviche podrobit jaderné elektrárny stress testům „míří tím správným směrem“.

Opatrnost, nebo hysterie? Od roku 1979, kdy došlo k úniku radioaktivity v americké elektrárně Three Miles Island, „jsme technologicky mnohem dál“, zdůrazňují Hospodářské noviny. Na rozdíl od roku 1986, kdy došlo k jaderné havárii v Černobylu, už „u nás nevládne komunistický režim, který z principu kašle na bezpečnost vlastních lidí“ a „větší část Evropy neleží v seizmicky aktivní oblasti“. Rezignovat na jadernou energetiku by bylo o to scestnější, že „alternativy k jádru nejsou valné“, domnívá se český deník. „Pokud existuje něco jako správná reakce na Fukušimu, není to panický útěk od jaderné energetiky, ale důkladné vyhodnocení toho, co se skutečně stalo, a zdokonalení bezpečnostních standardů,“ uzavírají Hospodářské noviny.

Havárii ve Fukušimě samozřejmě nelze podceňovat, píše Sergio Rizzo, editorialista listu Corriere della Sera, ale „pochopitelná reakce, kterou tato tragédie vyvolala, nesmí ovlivňovat zásadní rozhodnutí naší energetické politiky. To už jsme jednou udělali a spálili jsme si při tom prsty: V roce 1987 se občané v referendu vyslovili proti jaderné energetice z velké části v důsledku šoku z černobylské havárie.“ Ovšem namísto toho, aby hlasování ve prospěch uzavření italských jaderných elektráren vedlo ke slibovaným zeleným energiím, směřovalo pouze k nové závislosti na ropě.

Na to ostatně poukazuje i belgický De Standaard: „Je to cena za to, jaký způsob života vedeme,“ protože „dokud nejsme připraveni radikálně změnit spotřebitelské návyky, musíme se smířit s tím, že elektřina vyráběná za přijatelnou cenu není bez rizika“. Právě v tomto kontextu zahajuje belgická vláda shodou okolností právě tento týden kampaň s cílem „informovat občany o tom, jak se chránit v případě jaderné havárie“.