Překvapivé odstoupení chorvatského ministerského předsedy Ivo Sanadera, který usiloval o vstup své země do EU, podává vcelku působivý obrázek o nesnázích, kterým čelí místní vlády v době, kdy se členství v EU ztrácí v mlze. „Dobré sousedské vztahy“ byly dány v šanc hned na několika frontách, zejména díky jednostrannému vyhlášení nezávislosti Kosova a probíhajícímu sporu o název země mezi Řeckem a Bývalou jugoslávskou republikou Makedonie. Špatné výhledy na evropskou integraci začínají mít velký dopad na domácí politiku v celém západním Balkánu.

Teritoriální spory

S Chorvatskem se obecně počítalo jako s budoucím 28. členským státem. V dubnu tohoto roku se stalo členem NATO. Ale kolaps vyjednávání o osmnáctiletém hraničním sporu se Slovinskem, které se snaží zajistit si koridor v Piranské zátoce umožňující přístup do mezinárodních vod, vedlo EU ke zrušení dalšího kola vyjednávání. Švédsko, které právě převzalo předsednictví EU od České republiky, zopakovalo svůj postoj, že tento „územní spor je bilaterální záležitostí, kterou mohou vyřešit pouze Slovinsko s Chorvatskem.“ Švédský ministr zahraničních Carl Bildt vyzval k „období reflexe v obou zemích.“

Jelikož nebyly žádné nové kapitoly 'acquis communautaire' formálně otevřeny ani uzavřeny, tak se Chorvatské ambice na členství odkládají na dobu neurčitou. Právě na to Sanader ve svém narychlo připraveném rezignačním projevu narážel. Prohlásil, že „EU … a projekt evropské integrace nemá šanc, pokud se za princip jednání v rámci EU přijme princip vydírání.“ Jak ujišťují závěry českého předsednictví, „panuje hluboká lítost, že vyjednávání nepokročila“ a že „nedostatek formálního pokroku ve vyjednávání s Chorvatskem … neodpovídá skutečnému pokroku, kterého Chorvatsko dosáhlo.“ Ačkoliv Sanader prohlašuje: „můj úkol je splněn, můj politický život končí“ a že nebude kandidovat na prezidenta, jak se předtím očekávalo, nedosažení dohody ohledně sporných hranic se Slovinskem nakonec naplnění jeho politických ambicí, které představovalo členství v EU, zabránilo.

Den před Sanaderem odstoupil Ivica Bocevski, makedonský místopředseda vlády a člověk zodpovědný za integraci země do EU. Podobně jako Sanader i Bocevski prohlašoval „možnosti mého přínosu současné vládě jsou plně vyčerpány.“ Přestože v roce 2005 byl Makedonii přiznán status kandidátské země, vlastní euro-atlantické ambice byly částečně ztlumeny současným sporem o název země s Řeckem, které už předtím vetovalo přistoupení země do NATO. Vzhledem k tomu, že existuje pramálo signálů k možnému urovnání konfliktu a kvůli nedostatečnému pokroku v reformách, které EU stanovila jako závazné, se zahájení přístupových rozhovorů ukazuje jako velmi vzdálené.

Důsledky regionální politiky

Vyhlídka členství v Evropské unii měla určitě velký dopad na politiku v celém západním Balkánu. Oplátkou za pokrok v cestě ke členství v EU se politikům a politickým stranám dařilo získávat potřebnou voličskou podporu a politický kapitál pro často problematické reformy. V době, kdy se tyto perspektivy členství začínají rozplývat v nejistotách globální finanční krize, zpoždění ratifikace Lisabonské smlouvy a ve vzrůstu skepticismu ohledně dalšího rozšiřování Unie, se politické platformy postavené primárně na zajištění výhod plynoucích ze vstupu do EU nacházejí v ještě horším postavení.

Vzhledem ke sporům o uznání – názvu země (mezi Bývalou jugoslávskou republikou Makedonie a Řeckem), statutu (Kosovo) a ústavní reformy (v Bosně a Hercegovině) – které se zdají být mnohem složitější než současný spor mezi Slovinskem a Chorvatskem, se okolnosti Sanaderova odchodu z nejspíš stanou v politice západního Balkánu běžným fenoménem, který tak bude prodlužovat regionální honbu za vstupem a přijetím do EU.