E-maily od nejmenovaného „bankéře“, který předpovídá státní bankrot na 25. března [datum státního svátku a příštího zasedání Evropské rady] a návrat k drachmě, zasévají pochybnosti už do tak pochybovačné společnosti. Internetoví analfabeti a neofyté hltající „vysvětlení“ záhad vesmíru tento e-mail hromadně přeposílají, šíří stupidní zvěsti a zasévají paniku. Sémě zprávy o apokalypse samozřejmě padá na úrodnou půdu, která je připravena ho přijmout a nechat jeho ovoce uzrát: Podle průzkumu agentury Public Issue dosahuje pesimismus a pocit ohrožení v Řecku rekordní míry. Devět Řeků se cítí být ohroženo, osm z deseti má za to, že jsme se vydali špatným směrem, a sedm z deseti si myslí, že se situace ještě zhorší.

To vše přispívá k posílení obecně rozšířeného pocitu, že země zažívá volný pád. Letargie je všude, zachvátila tělo i ducha. Výrazně se projevuje ve veřejném sektoru, kde služby zcela zamrzly, buď proto, že jim političtí představitelé přestali udávat směr, nebo proto, že jim chybí finanční prostředky, anebo proto, že úředníky ochromují obavy z kontrol. Nečinnost je patrná i ve vládě: Prvotní elán k zavádění opatření [úsporného plánu] rychle opadl a přitom k zavádění některých opatření jsou energie a víra nutné. Tady ale citelně chybějí.

Procházíme nejen vážnou krizí leadershipu, ale také vážnou krizí identity. Současná vládnoucí elita nebude za několik let v této podobě existovat. Mnohé tváře zmizí ze scény, některé přežijí a jiné se budou chtít stát výrazem společnosti takové, jaká se utváří na základě úzkosti z nových událostí. Kolektivní boj je už široce rozšířeným jevem s různou formou projevu: Sdružení, dobrovolné spolky, noviny, podnikové blogy. Ovšem zejména mladá generace, pokořená temnými zítřky, se pomalu, ale jistě obrací k individualistickému světu poslední dekády dvacátého a první dekády jednadvacátého století.

Lidé ve věku 20-40 let představují cenný zdroj pracovní síly, který je dnes bohužel podceňován a potlačován. Současná elita zamezila těmto novým silám přístup k rozhodovacím postům s výjimkou těch, za nimiž stojí významné rodiny. Poté, co sociální mobilita dosáhla v osmdesátých a devadesátých letech vrcholu, byla radikálně zbrzděna. Tato sociální nehybnost měla negativní dopad na politickou scénu a veřejnou správu, kterou ovládly „familias“ a zprostředkovatelé. Vliv měla i na podnikatelské prostředí: Malý národní trh je posedlý importovaným neoliberalismem a nesnaží se těžit z původního charakteru středomořské ekonomiky (malé podniky, malé správní celky…). Výsledek máme před sebou: kartely, korupce, privatizovaný stát a potlačování znevýhodněných tříd. Velká většina mladých Řeků, kteří vstupují do aktivního života s temnými vyhlídkami, má vyšší vzdělání a především kosmopolitního ducha, jímž se liší od předchozích generací. Je to mladá generace globalizace a internetu. A je tím nejlepším, co má naše stárnoucí společnost s nízkou mírou porodnosti, naše pesimistická společnost bez morálky vůbec k dispozici.

Tyto mladé lidi ale naše země odhání, podhodnocuje a dusí. Nepočítá s nimi ke své obnově, protože systém se nezajímá ani o svou obnovu, ani o to, zda přežije. Nezajímá se o tuto generaci, ignoruje ji a obětuje. Rodiče náležející ke střední třídě, kteří do svých potomků investovali peníze a naděje, hledí na tuto situaci bezmocně a s obavami. Nemohou chránit sebe ani své děti, a ba co hůř, ani zbídačenou společnost, kterou pomáhali vytvářet nebo ji tolerovali. Narážíme tu na dramatický paradox: Řecko obětuje své děti za hříchy zbytečné elity. Jak si mají mladí lidé za těchto podmínek poradit? Je hrozné si přiznat, že naše vláda postrádá nadšení a motivaci. Také nám chybí jistá dávka sebelásky a minimum soudržnosti. Tyto nedostatky se vzájemně posilují a spolu se systémem tvoří bublinu, která musí nutně prasknout. Z bolesti a trosek, které zbudou po této explozi, povstane nové Řecko, kterému nebude chybět sebeláska, sociální mobilita, naděje a společný cíl. A především cíl nejtěžší: přežít ve svobodě.