Jak se na Itálii dívali Evropané před 150 lety? S úžasem, údivem a obdivem. V jejich očích se totiž Italům podařilo něco obrovského – národní jednota – jejíž dosažení se zdálo téměř nemožné, a to za podmínek hodných uznání. A dnes? Evropané se na Itálii stále dívají s úžasem, údivem, ale též střízlivou nedůvěrou. Jako by ji nepoznávali.

Sjednocení Itálie bylo evropskou událostí prvořadého významu. Evropa nebyla jen dějištěm tohoto velkého projektu, prostředím, ve kterém se odehrával, ale též jeho podstatnou složkou. Itálie se tehdy zrodila na základě politického a vojenského boje, aby se stala plnoprávným evropským národem. Německému lidu, tedy dalšímu evropskému lidu se stejným problémem, Itálie poskytla vzor, jak sjednocení národa dosáhnout.

Rozdělené tábory

Když se v roce 1866 Prusko pustilo po svém do realizace vlastního národního projektu pod vedením Otto von Bismarcka, strategii otce italské jednoty hraběte Cavoura nepřevzalo. Bismarck však chtěl mít Itálii pevně po boku pro boj proti společnému nepříteli: Rakousku. Tak se zrodil mýtus o „přirozeném spojenectví“ mezi italským Piemontem a germánským Pruskem. Právě v této chvíli byly položeny základy budoucích svazků mezi těmito dvěma státy, které měly dalekosáhlé následky. V dobrém i ve zlém.

Geopolitické postavení Itálie vedlo italskou diplomacii k tomu, aby se mezi evropskými velmocemi pohybovala obratně a oportunisticky. Když v roce 1914 začíná válka, Itálie, která je formálně spojencem Ústředních mocností, vyhlašuje neutralitu, aby se o rok později připojila k anglo-francouzské Dohodě, na což Rakousko s Německem reagují obviněním ze zrady. Právě v tuto chvíli se Evropané poprvé v názoru na Itálii otevřeně rozdělují na dva tábory. Dnes, zejména po evropském usmíření po druhé světové válce, se už zdá nevkusné to připomínat. Evropané nerozumí, proč dnes s takovým zanícením a hořkostí diskutujeme o tom, zda máme – anebo nemáme – zůstat jedním národem.

Chybí pocit sounáležitosti

Nedaří se jim pochopit, proč se u nás prohlašuje: „Necítíme se být Italy“. Pro ně je „italskost“ celého poloostrova – i přes regionalismy – něčím tak samozřejmým, že si ani neuvědomují, že nejde o zvyky, tradice, kuchyň a (pseudo)pobožnost Italů, nýbrž o nedostatek pocitu kolektivní sounáležitosti v rámci jednoho státu. Někteří Evropané bohužel tento nedostatek považují za malichernost a potom ani nechápou do jaké míry je federalismus Ligy severu plný protinárodního sentimentu.

Němcům, kteří se po řadu desetiletí těšili fungujícímu a prosperujícímu federalismu, připadá nepochopitelné, že by federalismus prosazovala Liga severu pomocí protinárodního cítění. Ale v Itálii to tak je. A je to také jeden z dalších důvodů, proč máme problém si vzájemně rozumět.