Až budete číst tyto řádky, bude už možná Benghází dobyto a slavné mezinárodní společenství bude moci konečně s povzdechem říct, že je na intervenci příliš pozdě. A krčíc rameny bude moci dodat, že jsme povstalcům příliš rychle uvěřili a že k jejich rozprášení stačilo pár bomb. To vše až na to, že se tu už nejedná o naši důvěru ve vojenskou schopnosti povstalců, ale o osud civilního obyvatelstva, které se stalo obětí represí.

Než začnu mluvit o dnešku, rád bych připomněl dvě poměrně nedávná data. Dne 15. dubna 1986 spadly do moře jen pár kilometrů od břehů Lampedusy dvě rakety SCUD vystřelené z Libye. O jedenáct dní později, 26. dubna, explodovala elektrárna v Černobylu. Libyjské rakety reagovaly na masový útok amerického letectva, jehož cílem bylo usmrtit Kaddáfího. Co se týká mraku z Černobylu, pohyboval se sem a tam nad Evropou a v Itálii byla z bezpečnostních důvodů omezena konzumace mléka a zeleniny.

Kouř z Benghází je z Evropy vidět pouhým okem

Uběhlo pětadvacet let a Kaddáfí dobývá zpět své pozice. A mezinárodní společenství se snaží své rozpaky co nejlépe zamaskovat emocemi vyvolanými japonskou katastrofou a velkými obavami z jádra.

Co se za těch pětadvacet let stalo? Na krvavý atentát z roku 1986 na berlínskou diskotéku zareagovaly USA vojenskou operací, do níž bylo zapojeno přinejmenším 24 bombardérů a která byla namířena proti mnoha libyjským strategickým cílům včetně Tripolisu a Benghází. Dnes, ve chvíli, kdy diktátor nasazuje proti vzbouřenému obyvatelstvu drtivou převahu svých vojenských sil, upouštíme od jakékoliv akce. Proč? Od té doby se přihodilo hodně věcí: Somálsko v roce 1993, 11. září 2001, válka v Iráku a v Afghánistánu… To možná vysvětluje Obamovu neakčnost, ale co Evropa? Evropa dobře vydělává na trhu se zbraněmi, ale když se jedná o policejní akci, najednou je mírumilovnější než hinduistický fakír a „nechce obtěžovat“. Evropa několik let přihlížela masakrování Bosňanů – přičemž Bosna byla evropská – až do chvíle, než toho začal mít Bill Clinton dost. Pouhým okem bylo z Evropy možné zahlédnout kouř stoupající ze Sarajeva, tak jako dnes pouhým okem vidíme kouř z Benghází.

Bez mezinárodní policie je mezinárodní soud k smíchu

Demokratické mocnosti – a můžeme je ještě vůbec takhle nazývat? – si snad neuvědomují, že podobná netečnost vůči represím, za nimiž stojí Kaddáfího milice, ospravedlňuje a posteriori Bushovu jednostrannou agresi vůči Saddámu Husajnovi? Husajn vsadil stejně jako dnes Kaddáfí na neschopnost demokratických mocností. Nehrál dobře a prohrál. Nicméně se zdá, že Kaddáfího šance jsou větší. Demokratické mocnosti ho vyobcovaly a pohrozily mu Mezinárodním trestním soudem, přičemž mu ponechaly dostatek času na to, aby se po úderu, který mu zasadili povstalci, vzchopil a obnovil své vojenské síly.

Samy se přitom spokojily s rolí diváků přihlížejících tomu, jak diktátor znovu dobývá pozice a vystavuje bezbranné lidi represím. Povstalci opojení svobodou měli tu naivitu Kaddáfího vyzvat, aby se vzdal, jako kdyby odsouzenec mohl požadovat po popravčí četě, aby nestřílela, přesvědčen o tom, že má demokratické síly – a nejen jejich potlesk – na své straně.

Dilema je staré, pouze kontext je nový. Dokud nebude existovat mezinárodní policie, budou justice a Mezinárodní trestní soud jen k smíchu. Kaddáfí může být zadržen či stíhán teprve tehdy, až se proti němu vzbouří značná část jeho poddaných, dřív ne. Dalo by se namítnout, že povstání, které nespoléhá na své vlastní síly, nemá k vítězství legitimitu, na což by obhájci práva na humanitární intervenci odpověděli, že k tomu, aby mohlo zvítězit, musí mít také podmínky. Což není pravda, i tak vítězí jen málokdy.

Evropa vyčkává, Kaddáfí přebírá moc

Moderní, dynastická a kmenová diktatura, jako je ta Kaddáfího, se zmocnila dostatečného bohatství na to, aby si udržela širokou společenskou podporu a silnou tělesnou stráž, přičemž se obohacuje z práce svých početných poddaných, mravenčího lidu neviditelného až do okamžiku, než se vydá směrem k hranicím.

Evropa nikdy nepůsobila tak nejednotně. Francie Nicolase Sarkozyho jednala příliš impulzivně a horlivě. Až se zdálo, že podlehla volebním kalkulacím, osobní ješitnosti či tíze ztrát, k nimž došlo v Afghánistánu nebo při nešťastné operaci za osvobození rukojmích v Nigeru. Sarkozy to ale aspoň přiznal. Stejně tak bojovný postoj Davida Camerona, který by byl jindy brán vážně, vyznívá dnes čistě rétoricky.

Příznačná jsou slova Angely Merkelové, která chce „počkat a sledovat, jak se situace vyvine“. Národy hýčkající touhu po vzpouře a svobodě se tak poučily. Řeklo by se, že falešné noty zaznívající z evropských prohlášení tvoří koncert kontinentu, který si sjednocen myje nad vším ruce. Itálie už ostatně žádnou roli nehraje a hodlá takto pokračovat. S každým dalším dnem bude těžší a těžší situaci rozuzlit. Je nepravděpodobné, že by přesvědčování a nějaké to embargo mohly Kaddáfího spolek přimět k tomu, aby odstoupil. Mnozí sní o tom, že se opět pevně uvelebí v sedle a že s ním bude zase možné obchodovat jako dřív, ale pravděpodobnost, že by se jejich sen uskutečnil, je velice malá.

Takže? Takže vzhledem k tomu, že z hlediska případného odblokování situace hraje rozhodující roli čas, si Evropa dává na čas, respektive jej ztrácí. Evropa, to je ztráta času.