Máme dilema. Ve chvíli, kdy Japonsko zápasí s následky katastrofy, se veřejná diskuze o jaderné energii omezuje na široké zobecňování. Zjednodušení těchto věcí vede ovšem k obviňování z lhostejnosti. Jako příklad uveďme třeba bezohlednost spiegelovského zvolání „Fukushima is everywhere“ [Fukušima je všude] a protijaderný tyjátr, který se odehrál během spontánního protestu u Braniborské brány, zatímco skutečné záběry z Japonska stačily samy o sobě.

Dlouho na sebe nenechaly čekat ani senzacechtivé diskuze mezi starostlivými občany a civilními úřady o lokální hladině záření (v Německu, tedy mnoho tisíc kilometrů od Japonska). Klause Hartunga na stránkách listu Tagesspiegel to dopálilo natolik, že u těchto pobouřenců diagnostikoval jistý Angstlust – zahrávání si s katastrofami pro samotné vzrušení. Psychoanalytici to nazývají „posedlost představování si prožitku ztráty“, která je odměněna konejšivým stáhnutím se do bezpečného teritoria. Reakci Angely Merkelové v podobě okamžitého uzavření jaderných elektráren v Německu se dostalo výsměchu jak doma, tak v zahraničí, jako by šlo o nějakou obyčejnou pitominu.

Tento odpor k odporu, když už na to přišla řeč, je sám o sobě necitlivý. Je necitlivý, protože odvrací pozornost od dlouhotrvajícího ohrožení Tokia. A co je ještě horší, zrazuje sám sebe jako škodlivý útok na ty, kteří se proti jaderné energii staví, protože to nepředkládá zároveň kritiku těch, kteří jsou pro tuto nebezpečnou technologii.

Zmíněné dva německé pojmy Angst a Lust [strach a slast] jsou nám v anglosaském světě dobře známy; ostatně se samotným konceptem Angstlustu přišel britský psychoanalytik Michael Balint. V angličtině se zas do jazyka postupně dostal nádherný obrat „flipping the tortilla“ [obracení omelety]. Odkazuje na techniku obracení argumentu na hlavu s takovou rychlostí, že to oponent ani nepostřehne. Najednou tahá za kratší provaz. Většina obracečů omelet si ani neuvědomuje, co dělá. Když jsou odpůrci jaderné energie obviňováni z necitlivosti k osudům jednotlivců a z toužebného očekávání apokalypsy, před kterou varují, vskutku se jedná o obrácení omelety.

Abychom se mohli zbavit původců našich nepříjemností co možná nejdříve, je nutné ze všeho nejdřív umlčet všechny ty kazatele špatných zpráv. Konec konců stejně všichni už několik desetiletí se zoufalstvím v hlase opakovali sami sebe – začarovaný kruh. Ruku na srdce: Kdo chce být proti jaderné energii? Jen někdo, kdo nám chce lézt na nervy. Většinu času je proti jadernému štěpení a stejně tak kňučí o mrtvých ptáčcích pod větrnými elektrárnami. Ve srovnání s tím se pohodlný postoj spočívající v tom, nebýt proti jaderné energetice, zdá být pohodový a dokonce sexy.

Vrchol umění sebeklamu byl pokořen britským novinářem Georgem Monbiotem, který pro londýnský Guardian napsal celkem předvídatelný text s titulkem: [Proč mě Fukušima naučila přestat se bát jaderné energie a místo toho ji milovat.](http://Obracení atomové omelety Máme dilema. Ve chvíli, kdy Japonsko zápasí s následky katastrofy, se veřejná diskuze o jaderné energii omezuje na široké zobecňování. Zjednodušení těchto věcí vede ovšem k obviňování z lhostejnosti. Jako příklad uveďme třeba bezohlednost spiegelovského zvolání „Fukushima is everywhere“ [Fukušima je všude] a protijaderný tyjátr, který se odehrál během spontánního protestu u Braniborské brány, zatímco skutečné záběry z Japonska stačily samy o sobě. Dlouho na sebe nenechaly čekat ani senzacechtivé diskuze mezi starostlivými občany a civilními úřady o lokální hladině záření (v Německu, tedy mnoho tisíc kilometrů od Japonska). Klause Hartunga na stránkách listu Tagesspiegel to dopálilo natolik, že u těchto pobouřenců diagnostikoval jistý Angstlust – zahrávání si s katastrofami pro samotné vzrušení. Psychoanalytici to nazývají „posedlost představování si prožitku ztráty“, která je odměněna konejšivým stáhnutím se do bezpečného teritoria. Reakci Angely Merkelové v podobě okamžitého uzavření jaderných elektráren v Německu se dostalo výsměchu jak doma, tak v zahraničí, jako by šlo o nějakou obyčejnou pitominu. Tento odpor k odporu, když už na to přišla řeč, je sám o sobě necitlivý. Je necitlivý, protože odvrací pozornost od dlouhotrvajícího ohrožení Tokia. A co je ještě horší, zrazuje sám sebe jako škodlivý útok na ty, kteří se proti jaderné energii staví, protože to nepředkládá zároveň kritiku těch, kteří jsou pro tuto nebezpečnou technologii. Zmíněné dva německé pojmy Angst a Lust [strach a slast] jsou nám v anglosaském světě dobře známy; ostatně se samotným konceptem Angstlustu přišel britský psychoanalytik Michael Balint. V angličtině se zas do jazyka postupně dostal nádherný obrat „flipping the tortilla“ [obracení omelety]. Odkazuje na techniku obracení argumentu na hlavu s takovou rychlostí, že to oponent ani nepostřehne. Najednou tahá za kratší provaz. Většina obracečů omelet si ani neuvědomuje, co dělá. Když jsou odpůrci jaderné energie obviňováni z necitlivosti k osudům jednotlivců a z toužebného očekávání apokalypsy, před kterou varují, vskutku se jedná o obrácení omelety. Abychom se mohli zbavit původců našich nepříjemností co možná nejdříve, je nutné ze všeho nejdřív umlčet všechny ty kazatele špatných zpráv. Konec konců stejně všichni už několik desetiletí se zoufalstvím v hlase opakovali sami sebe – začarovaný kruh. Ruku na srdce: Kdo chce být proti jaderné energii? Jen někdo, kdo nám chce lézt na nervy. Většinu času je proti jadernému štěpení a stejně tak kňučí o mrtvých ptáčcích pod větrnými elektrárnami. Ve srovnání s tím se pohodlný postoj spočívající v tom, nebýt proti jaderné energetice, zdá být pohodový a dokonce sexy. Vrchol umění sebeklamu byl pokořen britským novinářem Georgem Monbiotem, který pro londýnský Guardian napsal celkem předvídatelný text s titulkem: Proč mě Fukušima naučila přestat se bát jaderné energie a místo toho ji milovat. Jeho argumentace je jednoduchá: „Přestárlou elektrárnu v mizerném stavu a s neodpovídajícím bezpečnostním zajištěním postihlo silné zemětřesení a obrovská vlna tsunami. Dodávka elektrického proudu byla přerušena, což vyřadilo z provozu chladicí systém. Reaktory začaly explodovat a hrozilo jejich roztavení. Důvody katastrofy se ukázaly být již známou kombinací špatné konstrukce a snahy ušetřit. Přesto však zatím nikdo nebyl vystaven smrtelné dávce radiace.” Jak cynické. Monbiot toto napsal ve chvíli, kdy hasiči riskovali své zdraví a možné i své životy, aby ochránili Tokio. Toto napsal ve chvíli, kdy se z jaderné elektrárny šířilo záření, zvyšoval se stupeň ohrožení a nikde se nerýsovaly vyhlídky zastavení úniku radiace. Toto napsal, když lidé v nouzových úkrytech sledovali, jak jejich živobytí podléhá možná na několik generací zkáze, a ve chvíli, kdy děti nesměli pít v Tokiu vodu z kohoutku. Toto napsal mezitím, co plutonium v reaktoru číslo tři stále ještě nebylo pod kontrolou. Ano, doufám, že reaktor může skutečně vydržet další tisíce tun slané vody, a pokud to bude nutné, i s tím, že odteče zpět do moře kontaminovaná. Protože stále ještě nevíme, jak moc se to ještě zhorší. Radioaktivita – a to není vůbec nic pěkného – je zákeřný zabiják. To je také důvod, proč se Japonci na ulicích v rozhovorech s televizními štáby svěřují se svými obavami – omlouvám se: znepokojením. Mimochodem, z toho se mi dělá na nic úplně nejvíc. A když to říkám, netrpím úzkostí ani Angstlustem. Naopak jsem se celá desetiletí divil tomu, co smířlivce vede k tomu, aby troubili na rohy, zatímco si klestí cestu do Noemovy archy. Je to touha po apokalypse, úchvatné toužení po peklu ve chvíli, kdy má člověk zajištěné bezpečí? Ano, Německo je zemí, která má své výhody a nevýhody, a pohnutky Angely Merkelové [k uzavření německých atomových reaktorů] jsou průhledné. Ale další nehoda už bude zcela jiná. A tak je dobře, že bylo vypnuto i jen několik jaderných elektráren. Můžeme jen doufat, že se jim v průběhu chlazení dostane náležité péče. Trvá totiž velice dlouho.) Jeho argumentace je jednoduchá: „Přestárlou elektrárnu v mizerném stavu a s neodpovídajícím bezpečnostním zajištěním postihlo silné zemětřesení a obrovská vlna tsunami. Dodávka elektrického proudu byla přerušena, což vyřadilo z provozu chladicí systém. Reaktory začaly explodovat a hrozilo jejich roztavení. Důvody katastrofy se ukázaly být již známou kombinací špatné konstrukce a snahy ušetřit. Přesto však zatím nikdo nebyl vystaven smrtelné dávce radiace.”

Jak cynické. Monbiot toto napsal ve chvíli, kdy hasiči riskovali své zdraví a možné i své životy, aby ochránili Tokio. Toto napsal ve chvíli, kdy se z jaderné elektrárny šířilo záření, zvyšoval se stupeň ohrožení a nikde se nerýsovaly vyhlídky zastavení úniku radiace. Toto napsal, když lidé v nouzových úkrytech sledovali, jak jejich živobytí podléhá možná na několik generací zkáze, a ve chvíli, kdy děti nesměli pít v Tokiu vodu z kohoutku. Toto napsal mezitím, co plutonium v reaktoru číslo tři stále ještě nebylo pod kontrolou. Ano, doufám, že reaktor může skutečně vydržet další tisíce tun slané vody, a pokud to bude nutné, i s tím, že odteče zpět do moře kontaminovaná. Protože stále ještě nevíme, jak moc se to ještě zhorší.

Radioaktivita – a to není vůbec nic pěkného – je zákeřný zabiják. To je také důvod, proč se Japonci na ulicích v rozhovorech s televizními štáby svěřují se svými obavami – omlouvám se: znepokojením. Mimochodem, z toho se mi dělá na nic úplně nejvíc. A když to říkám, netrpím úzkostí ani Angstlustem. Naopak jsem se celá desetiletí divil tomu, co smířlivce vede k tomu, aby troubili na rohy, zatímco si klestí cestu do Noemovy archy. Je to touha po apokalypse, úchvatné toužení po peklu ve chvíli, kdy má člověk zajištěné bezpečí?

Ano, Německo je zemí, která má své výhody a nevýhody, a pohnutky Angely Merkelové [k uzavření německých atomových reaktorů] jsou průhledné. Ale další nehoda už bude zcela jiná. A tak je dobře, že bylo vypnuto i jen několik jaderných elektráren. Můžeme jen doufat, že se jim v průběhu chlazení dostane náležité péče. Trvá totiž velice dlouho.