Cestování byl nepředstavitelný luxus. Často museli Češi zaplatit půlroční plat za zájezd s obskurním názvem Mlhy nad holandskými mlýny. Cestování starými autobusy nebylo zrovna dvakrát pohodlné, nemluvě o závisti, když vedle karosy projížděl vyleštěný „meďák“. „V porovnání s žebráním o výjezdní doložku a devizový příslib byla děravá karosa zanedbatelnou záležitostí,“ píše Jiří Holubec. Karosa, z které vyskákaly na benzínce rozlámaní Češi s děravými kapsami, se stala symbolem cestování 90. let. Nebylo nic podivuhodného na tom, že na cestu do Vídně si každý zabalil řízek v chlebu do batohu ani na tom, že jsme s očima navrch hlavy tahali po německém obchoďáku prázdný nákupní vozík, podléhajíc vůním pracích prášků.

Netrvalo dlouho, a vedle úsilí dohnat to, co jsme promeškali za posledních čtyřicet let, se v cestování projevila i česká podnikavost. Stejně rychle jako se Češi naučili cestování prodávat. Cestovní kanceláře začaly růst jako houby po dešti. „Z Německa se do rodné vlasti vrátil Václav Fischer. Jeho snaha nabídnout cestování na úrovni se ještě dlouho míjela úspěchem, protože v knihkupectví šli na odbyt brožurky s lákavými názvy typu: Evropou s prázdnou kapsou.“**