Vyberte si jazyk
„Možnost vstoupit do manželství s partnerem stejného pohlaví je pro nás otázkou rovnoprávnosti s heterosexuály, volby vzít se kdy chcete a jestli chcete. Ve své zemi tuto volbu nemám. Je to zakázané,“ vysvětluje Juris Lavrikovs, který je původem z Lotyšska a je zodpovědný za komunikaci v mezinárodní asociaci lesbiček a gayů ILGA-Europe. ILGA, která má na starosti obranu práv lesbiček, gayů, bisexuálů, transexuálů a intersexuálů, zveřejní koncem tohoto měsíce zprávu týkající se práv homosexuálů v Evropě. Její závěry jsou alarmující. Z 58 zemí jich sňatek homosexuálních párů povoluje jen pět.
První bylo v roce 2001 Nizozemí, po něm následovala v roce 2003 Belgie, v roce 2005 Španělsko, v roce 2008 Norsko a letos v dubnu Švédsko. Švédská vláda je první, která do své legislativy zapracovala zákaz odmítnutí církevní svatby homosexuálním párům. Jednotlivý pastor může odmítnout, ale luteránská církev má povinnost zájemcům o církevní sňatek pastora zajistit. V Belgii mohou vstoupit do manželství i cizinci v případě, že je jeden z manželů Belgičan nebo v této zemi trvale žije. Tato autorizace často vyvolávala bouřlivé debaty. Například ve Španělsku se proti návrhu zákona postavili biskupové a představitelé Lidové strany (pravice) a demonstrovali v madridských ulicích.
Falešné sňatky, pravé svazky
Ve zbylých zemích je situace poměrně nepřehledná. „A pozor, není možné dělat to tak, jako to dělají tradiční média, která od sebe vždycky oddělují Východ a Západ, poznamenává Juris Lavrikovs. Země jako Česká republika, Slovinsko nebo Maďarsko jsou daleko tolerantnější než Itálie a Řecko.“ Mnohé státy, které mají strach, aby se nedotkly veřejného mínění, ale zároveň se chtějí vydat cestou pokroku, navrhují různé alternativy homosexuálního sňatku. Dánsko bylo první zemí na světě, která 1. října 1989 povolila „registrované partnerství“ mezi homosexuály, jež dává partnerům stejná práva jako manželství, vyjma oplodnění a adopce. Francie zavedla v roce 1999 Občanskou smlouvu o solidaritě (PACS). Osoba, která tuto smlouvu uzavře, smí požívat výhod sociální péče svého partnera a zároveň je zodpovědná za jeho dluhy související s potřebami každodenního života a výlohami za společné bydlení.
Spojené království zavedlo od 5. prosince 2004 „Civil Partnership“ (civilní partnerství), které dává homosexuálním párům stejná práva, jako mají heterosexuálové.
V Německu dává od 1. srpna 2001 společná životní smlouva lesbickým a gay párům práva podobná manželským, s výjimkou daňových záležitostí a adopce. Portugalské zákony uznávají od roku 2001 svazek osob, které žijí v páru de facto více než dva roky, bez ohledu na pohlaví. V Chorvatsku zákon o svazku mezi dvěma osobami stejného pohlaví, přijatý v červenci roku 2003, uznává výhradně právo na „vzájemnou podporu“ mezi partnery a dědické právo. Ve Spojeném království připisuje od 5. prosince 2004 tak zvaný Civil Partnership (civilní partnerství) homosexuálním párům stejná práva, jako mají heterosexuálové.
Čeští poslanci uznali legalitu homosexuálních párů v roce 2006, přestože prezident Václav Klaus proti tomuto textu vznesl veto. Maďarská středolevá vláda přijala v prosinci 2007 zákon o registrovaném partnerství, umožňující gayům a lesbičkám legalizovat svůj svazek. Statut „druha/družky“ jim dává možnost získat úvěr, uplatnit právo na dědictví a využít daňových úlev.
Bezmocná Evropská unie
„V ostatních zemích budeme muset pracovat na vzdělávání, protože projevy nesouhlasu vůči homosexuálním svazkům jsou velmi silné,“ vysvětluje Lavrikovs. Podle průzkumu veřejného mínění, který provedla v roce 2007 Evropská komise, se proti manželství gayů a lesbiček staví v Polsku, v Řecku, v Lotyšsku, na Kypru, v Bulharsku a v Rumunsku přibližně 80 % populace. „Evropská unie navíc v rodinném právu nemůže nic udělat,“ lituje Lavrikovs. Evropský soud pro lidská práva, kterému byla tato záležitost předložena několikrát k posouzení, se domnívá, že vyhrazení instituce manželství pouze párům tvořeným mužem a ženou spadá pod výsadní práva národního zákonodárství a nepředstavuje diskriminaci. Přesto se někteří politici zákonům vzpírají a snaží se popohnat věci kupředu. Počátkem června 2008 oddal jeden řecký starosta na ostrůvku Tilos (Egejské moře) poprvé dva homosexuální páry. Využil přitom skutečnosti, že zákon o civilním manželství z roku 1982 neupřesňuje, že svazek musí být uzavřen výhradně mezi dvěma osobami opačného pohlaví.
„Je tu ovšem ještě jiný problém. Například když se homosexuální partneři vezmou v Belgii a jeden z nich získá práci v Polsku. Pokud se rozhodou přestěhovat se do této země, jejich svazek tam nebude uznán,“ vysvětluje Lavrikovs. Aktivisté, kteří se bijí za rovnoprávnost homosexuálů a heterosexuálů, mají tedy před sebou ještě spoustu práce. Zápas je to mladý. První mezinárodní den boje proti homofobii byl ve 40 zemích uspořádán 17. května 2005. O pouhých patnáct let dříve stáhla Světová zdravotnická organizace homosexualitu ze seznamu mentálních chorob…
Séverine Lenglet
