„Pakt pro euro plus“, kolektivní záruka stability eurozóny schválená Evropskou radou na zasedání 24.-25. března, je dlouho očekávaným vyústěním diskuzí, které započaly v roce 2008 a pokračovaly po celý průběh světové finanční a hospodářské krize. Komise, Evropský parlament a členské státy musejí ještě vyhotovit víceletý plán na snížení deficitů členských států, který bude třeba doplnit strukturálními reformami na podporu hospodářského růstu.

Pakt a evropský stabilizační mechanismus, které byly hlavním námětem debat, jsou na sobě závislé. Možná právě proto zaslalo devět států EU (většinou nenáležejících k eurozóně) společný dopis předsedovi [Evropské rady] Hermanu Van Rompuyovi a předsedovi [Evropské komise] José Manuelu Barrosovi, v němž Unii vyzývají k tomu, aby prověřila možnosti udržitelného rozvoje a udala mu nový směr na období po skončení krize. Zmíněné země tvrdí, že v době globalizace zůstává středem jejich zájmu nadále otázka konkurenceschopnosti, ale rovněž žádají, aby evropské instituce braly na vědomí specifika členských států.

Balík ekonomických opatření, o němž se jednalo v Bruselu, byl i tématem intenzivní debaty ve členských státech střední a východní Evropy. Vrcholní představitelé Rumunska a Bulharska zdůvodnili přístup k Paktu pro euro plus záměrem vstoupit do eurozóny. Maďarský premiér Viktor Orbán, který vstupu Maďarska do paktu není nakloněn, opírá svůj postoj podle svého tvrzení o závěry konzultace s opozicí. Vláda České republiky, která přístup k paktu odmítla z obavy z případných finančních a hospodářských dopadů, si za svůj přístup vysloužila kritiku opozice, podle níž se Praha tímto sama vylučuje z procesu spojeného s budoucností Unie.

Závěry zasedání Evropské rady ukazují, že by důraz kladený na konkurenceschopnost a konvergenci měl oživit „sociální ekonomiku trhu“ EU. Tento závazek jde ruku v ruce s příslibem začlenit všechny sociální partnery do procesu tvorby a podpory strukturálních reforem umožňujících dosažení cíle.