Vyberte si jazyk
„Itálie nás nezajímá. Jsme tu jen přechodně. Chceme pokračovat do Francie, ale tam nás nechtějí.“ Bivaky na nádraží, zeď coby pisoár, siesta v městských zahradách, tábořiště po celé délce řeky Royi. Ať už je nazýváme nelegály či uprchlíky, tito lidé jsou v zoufalé situaci. Jsou to migranti.
Jestliže Lampedusa představuje hrdlo láhve, pak je Ventimiglia jejím dnem, na němž bublá výbušná směs. Lidé s nejistou existencí v džínách, teniskách a telefonem coby jediným zavazadlem a vedle toho zneklidnění obyvatelé, kteří se na ulici vyptávají starosty Gaetana Scullina: „Kdy je odsud dostanete pryč?“ Po vylodění na Lampeduse a přejezdu do provizorních ubytovacích zařízení na pevnině (Bari, Foggia, Crotone), z nichž je snadné utéct, představuje ventimiglijské nádraží pro tuniské běžence třetí italskou etapu. Pak už jen vlakem na sever a překročit hranice.
Fax italské policii a šupito presto zpět
Itálie je jen tranzitním územím. Jejich snem je Francie, kde se touží shledat s rodiči, kteří tam odešli před nimi, a najít práci, která se na Azurovém pobřeží hledá snadněji. Ovšem necelých deset kilometrů, které je dělí od města Menton, se zdá být delších než noci strávené nebezpečnou plavbou přes Sicilský průliv.
Pro migranty představuje hranice mezi Itálií a Francií nepřekonatelnou zeď. Jejich noční můrou je pohraniční policie, která v posledních týdnech zintenzivnila kontroly: prohlídky projíždějících vozů se zaostřením na barvu pleti cestujících, kontroly ve vlacích.
Když policie objeví nelegálního běžence, pošle ho šupito presto zpět do Ventimiglie, aniž by se snažila zjišťovat jeho status nebo zdravotní stav. Fax zaslaný italské pohraniční policii stačí. Uprchlíky si země bez námitek bere zpět. Na italské straně je to pravý opak: nulová kontrola, žádné žádosti o pobyt. Ubytovací zařízení praskají ve švech, nikdo neví, kam umisťovat další příchozí. Ostatně proč jim bránit v odchodu, když tu nechtějí zůstat?
Místní obyvatelé jsou zatím tolerantní
Ventimiglia se tak stala malou severní Lampedusou. Každým dnem sem z jižní Itálie přijede zhruba padesát migrantů, kteří se všichni pokoušejí přejít francouzskou hranici. Podaří se to jen málokomu, zbylých třicet se vrací tábořit do Ventimiglie, odkud to zkoušejí znovu. Jejich počet se každým dnem zvyšuje. Dnes jich je víc než stovka. Jsou to muži do třiceti let, povětšinou Tunisané (a první Libyjci). V kapse mají sendvič a peníze na vlak.
K narušení veřejného pořádku zatím nedošlo. Obyvatelé Ventimiglie, kteří v roce 1998 zažili invazi Kurdů, stávající situací trpí, ale tolerují ji. „Pokud to ale bude takhle pokračovat, tak to bouchne,“ můžeme zaslechnout v kavárnách, stejně jako na úředních schůzích, které se staly každodenní záležitostí. V noci běženci táboří na nádraží v podchodech, kde si můžou v zásuvce nabít telefon. Po protestech starosty nechává ředitelství drah otevřenou také čekárnu a toalety.
Ve dne chodí po městě a hledají, kudy se dostat do Francie nejméně riskantní cestou. Samirovi bude brzy 24 let. Do Itálie emigroval ještě jako dítě a donedávna pracoval v jednom dopravním podniku, který byl ale zavřen. Poté odjel s jednou dívkou do Nice, kde nyní pracuje jako tesař. Vytahuje pobytovou kartu, s níž se může volně pohybovat po Evropě. Samir se měl celý den na pozoru: „Přijel jsem vyzvednout bratra. Je mu dvacet let, za 1800 eur se dostal ze Sfaxu na Lampedusu, odkud ho převezli na Apulii. Telefonoval mi. Řekl jsem mu, že ho vyzvednu ve Ventimiglii. Tak jsem tady. Včera jsem jel čtyřikrát tam a zpět do Nice, abych viděl, jak probíhají kontroly. Autem to nepůjde. „Kdyby nás kontrolovali, tak mě zadrží.“
Převaděči jsou zpět
V těchto dnech se opět začínají objevovat převaděči, kteří odsud po zrušení hranic zmizeli. Zastavují migranty na nádraží, ukážou jim auto a nabídnou přejezd za tarif odstupňovaný podle cílové stanice: 50 eur do Mentonu, 100 do Nice, 150 do Marseille. Tři cestující na auto, odjezd v noci. Policie už zastavila deset takových.
Přeborníci na horolezectví se nabízejí jako průvodci těm, kdo chtějí překonat hranici pěšky přes skalní výběžky jako před Maastrichtskou smlouvou. Samir se ale bojí léčky: „Lepší je jet vlakem. Tam alespoň každý můžeme cestovat v jiném kupé a nehrozí mi, že mě chytí. Osm hodin, sedmnáct minut, vlak do Grasse. Hodina udeřila. Samir telefonuje bratrovi, stoupá si do fronty a dává mu lístek, jako by to byl los. Pak se obejmou a každý si jde sednout na jiný konec vlaku. Je večer. Obyvatelé nádraží rozkládají na zem lepenku. Náměstí je prázdné, policie nenápadně hlídkuje. Z vlaku ze směru Řím vystupují noví běženci a jdou se ubytovat na noc. Přichází SMS. Od Samira: „Sbohem, Itálie!“
