Upevňování bomby na letadlo Rafale francouzské letecké armády na palubě vojenské lodi Charles-De-Gaulle, 25. března 2011

Paříž a Londýn dominují evropské zahraniční politice

Francie a Velká Británie se ujaly iniciativy v Libyi a obsadily i všechny klíčové posty v Evropské službě pro vnější činnost, čímž udusily zárodky pracně budované evropské diplomacie. Natolik důkladně, že se dokonce objevují názory, že by bylo lepší zahraniční politiku EU svěřit přímo Paříži a Londýnu.

Zveřejněno dne 31 března 2011 v 14:23
Upevňování bomby na letadlo Rafale francouzské letecké armády na palubě vojenské lodi Charles-De-Gaulle, 25. března 2011

Co dnes z Evropské unie po krizi kolem eura a uprostřed krize libyjské vlastně zbývá? Na poli hospodářském je toho celkem dost, ovšem v oblasti zahraniční politiky téměř nic. Jean Monnet kdysi prohlásil, že Evropa se vytvořila díky krizím. Tak tomu bylo v případě výbuchu dluhové krize, na který Evropa zareagovala novým Paktem pro euro.

Intervence v Libyi se společnou zahraniční politikou doposud nic neudělala. Naopak se ukazuje, že organizace ustavená Lisabonskou smlouvou – svým způsobem jde o ministerstvo zahraničních věcí s vlastní diplomatickou službou — nefunguje. Anebo, že je k ničemu. Objevují se názory, že je to chyba Catherine Ashtonové. Ostatně obviňovat ji ze všech strastí světa je dnes v módě. Ve skutečnosti Ashtonovou vlády členských států vybraly právě proto, aby jako vysoká představitelka pro zahraniční politiku EU byla nevýrazná. Britská baronka své poslání zatím plní do posledního písmene.

Proč společná zahraniční politika nefunguje? Protože geopolitické zájmy jednotlivých členských států si navzájem odporují – anebo o tom jsou jejich představitelé alespoň přesvědčeni. Politici využívají mezinárodní politiku jen jako nástroj sloužící jejich osobnímu image. A protože, na rozdíl od toho, co se děje v hospodářské oblasti, neexistuje nic jako společná měna či společné instituce spojené s vnitřním trhem, a tak bychom mohli pokračovat dále.

Rozdrobení evropské zahraniční a bezpečnostní politiky

I v hospodářství se národní zájmy mohou rozcházet. Avšak přesvědčení, že výhody příslušnosti k integrované ekonomické zóně převyšují nevýhody, v této chvíli převládá. To není případ zahraniční politiky. Libye je toho ukázkou: Francie, která předtím tápala v Tunisku, se snaží obnovit na nových základech svůj vliv ve Středozemí. Oproti tomu podle Německa, jehož sféra politického vlivu se přemístila do střední a východní Evropy a obchodní zájmy do Číny a Indie, jde o zbytečnou a nákladnou válku. Výsledek je paradoxní: Jde o první mezinárodní krizi, ve které jsou tyto dvě evropské země (Francie a Velká Británie) spolu v první linii a ze které evropská zahraniční a bezpečností politika naopak vychází rozdrobena.

Newsletter v češtině

Paříž a Londýn to přirozeně vidí jinak: Mají za to, že jakožto jediné evropské mocnosti, které jsou stále ještě na výsluní moci, jednají „za“ Evropu. Vnímání ostatních členských států je však takové, že Francie a Velká Británie jednají „místo“ Evropy. V tom je pořádný rozdíl. Francouzsko-britská dohoda o vojenské spolupráci z loňského listopadu k tomu, aby se evropská obrana posunula někam dále, oproti očekávání nepřispěla.

Většinu klíčových postů zabrala Francie a Británie

A přesto, že oba státy dohromady generují téměř polovinu evropských vojenských výdajů a že jako jediné mají k dispozici jaderné zbraně a jsou jim vyhrazena křesla stálých členů Rady bezpečnosti OSN, nemají žádný zájem na tom povýšit svou bilaterální spolupráci na „evropskou instituci“, nad níž by neměly kontrolu. Evropská obranná agentura, která byla před několika dny svěřena do rukou francouzského ředitele, nikdy ve skutečnosti nezahájila svůj provoz. A konečně, případ Libye odhaluje omezení stávajících vojenských kapacit: Britové a Francouzi k intervenci potřebovali americké Tomahawky. A používají italské základny.

Francie a Velká Británie tedy nevytvářejí ani evropskou obranu ani evropskou zahraniční politiku a přitom si tyto dvě země zabraly většinu klíčových postů v Evropské službě pro vnější činnost (ESVČ), která se tím stala neskrývaným projevem moci tohoto tandemu. K tomu, aby evropská zahraniční politika fungovala, bychom mohli využít rady Charlese Granta, ředitele londýnského Centra pro evropskou reformu, který navrhuje přenechat ji na základě principu „decentralizace“ odpovědnosti v souladu s Lisabonskou smlouvou přímo Paříži a Londýnu.

Když se začínají šířit podobné myšlenky, je třeba se mít na pozoru. Precedenty – od Suezské krize přes Alžírsko až po bin Alího – nám toho jsou připomínkou.

Válka v Libyi

Kréta je první na ráně

Poskytnutí základny Souda, nacházející se na Krétě přibližně 400 km od afrických břehů, letounům NATO dělá obyvatelům ostrova starosti, píše Le Figaro. Někteří Kréťané se obávají, že tím proti sobě „poštvou Libyjce“, a strach mají i z negativních dopadů na cestovní ruch. Další, jako například jednoho z hoteliérů, „na této válce nejvíc zneklidňuje příliv uprchlíků a nelegálních přistěhovalců“. Deník vysvětluje, že ostrov už přijal velké množství pracovníků v zemědělství a stavebních dělníků z Albánie, Kurdistánu a Afghánistánu, kteří ztratili práci v důsledku hospodářské krize, jež postihla Řecko. „Řecké úřady jsou si problému vědomy a obrátily se na Frontex,“ pokračuje Le Figaro. „Pohraniční policie tedy posílila spolupráci a vyslala na místo plavidlo s 25 rumunskými pobřežními hlídkami a portugalské letadlo. ‚Jedná se o preventivní opatření, která potrvají do 2. června,‘ sdělil jeden z důstojníků, který si přál zůstat v anonymitě: ‚Kolem krétského pobřeží hlídkujeme ve dne v noci, abychom zamezili veškerým pokusům o průnik do Evropy touto novou skulinou,‘ upřesňuje.“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma