Nejprve Tunisko, poté Egypt a nakonec Libye. Evropská unie selhala ve své analýze stability režimů, zareagovala pozdě a opatrnicky. Nejhorší na tom je, že ji přístup k revolucím rozdělil. První selhání alespoň uznala. Abychom byli spravedliví: Členské státy nesou za politiku v oblasti Středomoří, která se ukázala jako nesprávná, větší díl odpovědnosti než Brusel, a žádné účty skládat nemusely. Druhé selhání, pomalost reakce, je pochopitelné, protože opatrnost k diplomacii zkrátka patří. Je to něco, čím si prošel i Obama, navzdory tomu, že má k dispozici obrovskou mašinérii zahraniční politiky i dostatečně silné vedení k jejímu řízení. Třetí selhání, rozdělení Evropy, je do určité míry nevyhnutelné, protože každý členský stát EU má své vlastní dějiny a zájmy, které se ne vždy shodují.

Obrovský rozpočet na nefungující politiku

Tato často opomíjená skutečnost je celkem důležitá, protože v případě, že by výchozím bodem byla jednota, nebylo by zapotřebí žádných vrcholných představitelů či institucí pro tvorbu společné zahraniční politiky, stačili by jen úředníci, kteří by ji poslušně vykonávali.

Právě na to máme evropské lídry a instituce: Aby z rozdílných zájmů vytvářeli společné politiky. Právě proto je onen paradox, který v tuto chvíli tolik prožíváme, tak do očí bijící. Deset let jsme naříkali nad tím, že Evropě chybí instituce společné zahraniční politiky. Tehdejší vysoký představitelJavier Solana měl velkou vůli, ale málo prostředků a velice slabé instituce. Byl nucen jít z krize do krize s prosíkem o zapůjčení letounů a svou delikátní práci vykonávat s malým kabinetem a provozním rozpočtem, který byl nižší než náklady na úklid oficiálních sídel Evropské komise. Dnes se nacházíme ve zcela opačné situaci. Konečně jsme si vytvořili evropské ministerstvo zahraničí, které je ministerstvem se vším všudy kromě názvu. Svěřili jsme mu obrovský rozpočet, vlastnídiplomatickou službu a pak vůbec to nejdůležitější: Veškerou pravomoc, která se předtím dělila mezi tři instituce (Radu, Komisi a rotující předsednictví), které do té doby mezi sebou neustále soupeřily a hašteřily se. Lisabonská smlouva vytvořila jednotnou trojjedinou Evropu a všemohoucí vysokou představitelku. A přesto se tato politika ještě neodlepila od země. A tak dnes, když konečně máme kýžené instituce, nám chybí někdo, kdo by se zhostil vůdčí role.

Arabské revoluce vystavily evropskou zahraniční politiku těžké zkoušce. Půldruhého roku poté, co se Ashtonová ujala svého úřadu, vůči ní ze všech stransílí kritika (zčásti oprávněná, zčásti spíše nikoliv). Média ji zase obviňují z toho, že má alergii na světla reflektorů, vyhýbá se tisku a raději zůstává v pozadí. Nadšení nevyvolává ani v členských státech.

Testem evropských diplomatů bude Asadova Sýrie

Na zvláštním zasedání Evropské rady o Libyi se do Ashtonové veřejně opřel Sarkozy kvůli její pasivitě a nikdo se veřejně nepostavil na její obranu, dokonce ani krajan Cameron. Její obhájci namítají, že jí byla svěřena neproveditelná mise: Dělat práci, kterou předtím dělali tři lidé, a ukočírovat 27 národních eg, která se považují za schopnější, než je ona. Všichni mají částečně pravdu, a právě proto nesou i část viny. Ashtonová nechce bouchat pěstí do stolu, přičemž Sarkozy to činí nesmírně rád. S ohledem na represálie, které spustil Asad v Sýrii, a předchozí události v Tunisku, Egyptě a Libyi je zřejmé, že vojínce Ashtonové hrozí vážné nebezpečí, že zůstane osamocena za nepřátelskými liniemi.

Proto je nezbytné zorganizovat záchrannou misi, která by spasila zbytek jejího mandátu, z něhož stále zbývá tři a půl roku. V ideálním případě by se jako dobrovolníci měli přihlásit ministři zahraničních věcí sedmadvacítky, kteří by evropské zahraniční politice vdechli trochu energie. Ale jsou k tomu opravdu svolní? Nenesou za současnou situaci kvůli svému jednání a rovněž nejednání hlavní vinu? Brzy nám na tyto otázky poskytne odpověď skutečnost, kam až budou schopni zajít v případě Asadovy Sýrie, která pro řadu evropských diplomacií představuje další velice choulostivé téma.