Vyberte si jazyk
Švédská veřejnoprávní rozhlasová stanice 4. dubna oznámila, že Nizozemci chtějí zpřísnit podmínky vstupu žadatelů o azyl do Evropské unie. Vláda v Haagu konkrétně požaduje, aby každý běženec nejprve dokázal, že se nemohl uchýlit do bezpečí v jiné části své země. Takový návrh je zcela absurdní. Lidé, kteří utíkají před perzekucí, nemají většinou před odchodem ani čas ani možnost zkoumat situaci v celé zemi. Nutnost přinášet takový typ důkazů je v rozporu se základními principy práva na azyl. Proto je dobře, že eurokomisařka pro zahraniční záležitosti Cecilia Malmströmová tuto nejapnou myšlenku kritizovala.
Nizozemský návrh je dokladem toho, že atmosféra kolem jednání o azylové politice Evropské unie začíná být elektrizující. V příštím roce Unie nahradí minimální nařízení platná v jednotlivých členských zemích společným a závazným legislativním arzenálem. Alespoň tak to má v plánu.
V rámci veřejné debaty se o těchto jednáních zatím příliš nemluvilo. Nicméně v zákulisí to vře. Budoucí azylová politika vyvolává v celé Evropě rozporuplné a vyhrocené emoce. V členských státech, v nichž se xenofobním stranám podařilo prosadit svá vlastní témata, působí tato otázka ve veřejné debatě jako výbušná směs. Není pochyb o tom, že koncepce společné azylové politiky přináší rizika. Hrozí nebezpečí, že země prosazující zmírnění pravidel budou přehlasovány zastánci tvrdé ruky. Stát se ale může i pravý opak a nezbývá, než v to doufat. Z mnoha důvodů by bylo záhodno, aby se členské státy EU dohodly na společných pravidlech azylové politiky.
Členské státy sdílejí hranice s okolním světem a lidé oprávnění zdržovat se na území EU mají právo na volný pohyb. Každá země je tak ovlivněna azylovou a imigrační politikou ostatních členských zemí. Proto je požadavek na jistá společná pravidla logický a odůvodněný. Otázkou zůstává, jak toho dosáhnout. Riziko netkví pouze v tom, že některé členské státy, jako například Nizozemí, usilují o zpřísnění podmínek vstupu do EU pro žadatele o azyl. Důkazem toho, že má Unie v oblasti azylové politiky před sebou ještě dlouhou cestu, jsou i přeplněné uprchlické tábory v severní Africe. Například tuniské úřady ubytovaly 220 000 uprchlíků. Velká část z nich ale ochranu nepotřebuje. Odešli za prací do Libye a nyní jim jde především o to, vrátit se domů. Přibližně 100 000 osob se mohlo vrátit do vlasti díky finanční pomoci, jmenovitě evropské.
V tuniských uprchlických táborech přesto zůstávají blokovány tisíce lidí. Jedná se zejména o Somálce a Eritrejce, kterým v jejich zemi hrozí perzekuce a kterým tak náleží právo na azyl. Evropská unie už jim přislíbila ochranu, ale zatím pouze na papíře. Pouze šest členských zemí, mezi nimi i Švédsko, nabídlo, že by pár stovek běženců přijalo na svém území. To, s jak malou ochotou evropské země nabízejí pomoc, dává tušit, že jednání o azylové politice EU bude složité; mnohým státům jde totiž především o vlastní zájmy.
Přistěhovalectví
Řím uzavírá s Tunisem „lehkou“ dohodu
Dohoda o „mírném porozumění“, tak nazývá deník Corriere della Sera smlouvu, která byla 5. dubna v Tunisu a v niž se italský a tuniský ministr vnitra na druhý pokus dohodli, že Tunisko zpět převezme asi 800 ze svých občanů, kteří se v posledních týdnech vylodili na italském ostrově Lampedusa. Tato pouze slovní dohoda neříká nic o tom, jakým způsobem bude operace provedena, ani kdy se tak stane, uvádí Corriere. Počet repatriovaných osob je též mnohem menší, než očekávání italské strany, která je tak „z humanitárních důvodů“ nucena udělit tuniským migrantům na italské půdě právo na přechodný šestiměsíční pobyt. Vláda doufá, že se jí podaří vyprázdnit přistěhovalecká centra ve středu a na jihu Itálie, kterým se nyní nedostává dostatečných kapacit. Mezitím na pobřeží Lampedusy ztroskotalo další libyjské plavidlo s 200 přistěhovalci na palubě – 150 z nich se pohřešuje.
