Evropský parlament (EP) opět zasáhly korupční skandály a po odstoupení několika europoslanců, kteří se nechali lapit do léčky nastražené novináři z týdeníku Sunday Times převlečenými za lobbisty, se do popředí opět dostává otázka lobbingu. Sám předseda EP Jerzy Buzek vyhlásil „nulovou toleranci“ jakékoliv podobě korupce. Evropští analytici mají nicméně za to, že ve skutečnosti je EP bezzubý – může vyjádřit své pohoršení a zahájit interní šetření, ale nemá k dispozici žádný prostředek, kterým by mohl „černé ovce“ donutit k odchodu.

Po vydání britského týdeníku, který odhalil, jak poslanci nedokážou odolat pokušení a jsou ochotni přijmout peníze výměnou za několik legislativních dodatků, nervozita jen roste. Korupční skandál? Lobbistický skandál? Mediální skandál? Ať už je to jakkoli, reportáž Sunday Times zdiskreditovala instituci jako celek.

Brusel rájem evropských lobbystů

Z hlediska lobbingu představuje EU objekt zvláštního zájmu, neboť komunitární právo je nadřazeno právu členských států téměř ve všech oblastech. Navíc moc se zde soustředí jen na několika málo dobře definovaných místech. A představitelé zájmových skupin si velmi dobře uvědomují, že „epicentrem“ lobbingu je Brusel. Ve městě se to jen hemží tisícovkami lobbistů, stovkami PR agentur a advokátních kanceláří, dobrým tuctem think-thanků a „kanceláří pro evropské záležitosti“. Občanská společnost a ekologické skupiny se nemohou s objemem finančních prostředků a logistickým zázemím průmyslových zájmových skupin vůbec měřit. Například Evropská federace chemického průmyslu (CEFIC) má k dispozici více lobbistů než všechny organizace na ochranu životního prostředí dohromady.

Evropská komise, která má výlučnou pravomoc na předkládání a vypracovávání nové evropské legislativy, je jedním z prioritních zájmů. Avšak zájem lobbistů o Evropský parlament se zvyšoval proporčně s tím, jak rostly jeho pravomoci (na základě Lisabonské smlouvy). Parlament nyní může schvalovat, blokovat či upravovat návrhy Společenství, a jeho poslanci se tak stali mimořádně významným cílem. EU v dnešní době zasahuje do stále techničtějších oblastí, ve kterých se často musí provádět množství různých expertíz. Místo toho, aby Komise prováděla své vlastní expertízy, nechala volné pole lobbistům, kteří se tak stali přirozenými mluvčími těch, kdo rozhodují. Zájmové skupiny dnes mají přednostní vstup do prostor evropských institucí. Místo toho, aby pracovali pro veřejný zájem, slouží soukromým zájmům a snaží se ovlivňovat úpravy evropské legislativy tak, aby dostávala podobu vyhovující velkým společnostem, které je platí. Nátlakové skupiny své skutečné motivy úzkostně skrývají za nastrčené firmy či předstírají práci pro neziskovou organizaci nebo financování „nezávislých expertů“.

Jde nám o zájmy a blaho Evropy

Vliv zájmových skupin, které operují ve stínu, EU zřejmě moc netrápí. Brusel z tohoto průmyslu vlivu totiž žije a z mocenských her nátlakových skupin těží. Úředníci, diplomaté, lobbisté a novináři. Ti všichni se od rána do večera setkávají, aby společně posnídali v evropské čtvrti, povečeřeli ve čtvrti Sablons, chodili na koktejly a po večerech a víkendech se účastnili společenských událostí. Svorně jako součást jednoho klubu, ve kterém přece jde o vznešenou věc – Evropu a její blahobyt!

Množí se případy bývalých komisařů, kteří prodávají své poradenské služby a svůj vliv lobbistům, čímž dochází k obrovským střetům zájmu, které ve výsledku korumpují evropskou exekutivu. To už Bruselu vadí. Z 13 eurokomisařů, kteří Komisi opustili v roce 2010, jich dnes 6 pracuje v soukromém sektoru, přičemž pobírají evropskou rentu. Jakoby náhodou všichni vstoupili do služeb soukromých společností, jejichž zájmy podpořili už během svých mandátů.

Základy lobbystického chování

Nejslavnějším případem je případ sociálního demokrata Güntera Verheugena. Někdejší komisař pro podnikání a průmysl (2004-2010) byl kritizován za to, že upřednostňoval zájmy velkých firem na úkor sociálních záležitostí a životního prostředí. Krátce po vypršení mandátu si založil vlastní poradenskou společnost v oblasti lobbingu s názvem European Experience Company. Jeho firma pomáhá „špičkovým představitelům veřejných a soukromých institucí“ v lobbingových aktivitách vůči EU. Společnost si fakturuje za „strategická doporučení v oblasti politik EU.“

Podle německé poslankyně Inge Grasleové (CDU) „si může kdokoliv, kdo na to má dost prostředků, koupit Verheugenův přístup do evropských institucí“. Výbor pro etiku Evropské komise se případem samozřejmě zabýval a došel k názoru, že Verheugenovi není co vytknout. Tento výbor ostatně vydává bývalým komisařům, kteří musejí před zahájením podnikání v oblasti lobbingu oficiálně čekat jeden rok, výjimky systematickým způsobem.

Prosazování zájmů k legitimitě demokratického státu patří. EU vydala ve snaze získat si důvěru veřejnosti dobrovolný registr lobbistů a připravuje přijetí kodexu chování s cílem zajistit transparentnost jejich jednání. Podle nevládní organizace Alter-EU, která bojuje za transparentnost praktik lobbistů, je však v tomto registru jen 40 % jejich skutečného počtu.