„Portugalskému premiérovi Josému Sócratesovi trvalo dva týdny, než přistoupil na nevyhnutelné, ale nakonec tak přece jen učinil,píše The Guardian. Sócrates „tím, že Brusel naléhavě požádal o půjčku, zvolil nejradikálnější ze všech řešení, které měl k dispozici. Udělal ale to, co vrcholní evropští představitelé, finanční trhy a mnozí Portugalci už dlouho očekávali.“

Portugalský premiér neměl po své demisi 23. března, kdy Parlament odmítl jeho nový balíček úsporných opatření, „příliš na vybranou“, domnívá se londýnský deník. „V ten večer se Portugalsko ocitlo v politickém předpeklí a pro finanční trhy se stalo chodící mrtvolou.“

Nebude jednoduché přijmout další úsporná opatření, ale nebude možné přistoupit na další demagogii, popírání reality, projevy politické neschopnosti nebo absenci odpovědnosti,“ píšePúblico v (nepodepsaném) úvodníku: „Návrat Mezinárodního měnového fondu (MMF) je pro Portugalsko těžkou prohrou.“

EditorialistkaTeresa de Sousová na stránkách stejného deníku soudí, že rozhodnutí portugalské vlády viselo ve vzduchu už od toho dne, kdy Sócrates složil funkci. Situace došla do stádia, kdy úroková sazba portugalských dluhopisů s krátkodobou splatností dosáhla nebezpečně vysoké míry a kdy by si země, jak vysvětluje The Guardian, „musela od trhů půjčovat čím dál víc peněz pouze na to, aby mohla splácet úroky z dluhu“. Zkrátka a dobře, uzavírá Teresa de Sousa, „dál vzdorovat už nemělo cenu“.

„Žádost o naléhavou vnější pomoc před parlamentními volbami 5. června byla součástí scénáře, který měl premiér připravený na stole už od své demise,“ pokračuje de Sousa. „I přes oficiálně popíraná tvrzení o kontaktu s evropskými orgány se o této možnosti poprvé hovořilo na zasedání Evropské rady v Bruselu 24. a 25. března, tedy bezprostředně po demisi vlády. Události nabraly na spádu poté, co hlavní státní banky udělaly v posledních třech dnech veřejný nátlak na vládu, aby požádala o naléhavou evropskou pomoc.“ Podle de Sousové donutily Sócratesovu vládu k tomuto kroku ještě další faktory. „Předně neformální zasedání ministrů hospodářství a financí [8. a 9. dubna] v Budapešti, kde byla portugalská vláda konfrontována s požadavky svých evropských protějšků ohledně okamžitého objasnění situace, která se jevila každým dnem nesnesitelnější. Dále je tu britský [deník] Financial Times, který [6. dubna] potvrdil zprávy, jež přinesl předchozí den list Público a které se týkaly kontaktu mezi portugalskými a evropskými představiteli ohledně podmínek poskytnutí naléhavé pomoci od Evropské komise. I přes oficiální popření tohoto tvrzení zdroje blízké vládě deníku potvrdily, že ke kontaktu mezi vládou, Komisí a MMF skutečně došlo.“

Na rozdíl od Řecka a Irska bude mít Brusel v případě Portugalska před sebou zvláštní situaci, zdůrazňuje de Sousa, protože „bude muset jednat s vládou, prezidentem republiky a stranami, které mají šanci dostat se po volbách k moci“. Nejpravděpodobnější hypotézou je intervence Evropského fondu finanční stability (EFSF) a MMF.

Podle deníku El País nebyla portugalská žádost o pomoc „žádným překvapením. Byla pouze z politických důvodů odložena“, protože Sócrates chtěl přenechat operaci příští vládě. Portugalci budou nyní muset čelit „paradoxní situaci“, domnívá se madridský deník. Záchrana od EU totiž neznamená konec hospodářských problémů. Portugalská ekonomika bude muset přistoupit na „radikální úsporný plán podobný tomu, jaký Parlament odmítl 23. března, anebo možná ještě přísnější“.

Co se týče možného rozšíření portugalské krize na španělskou ekonomiku, El País přebírá už zažitý obrat a tvrdí, že je „příliš velká na to, aby padla, a příliš velká na to, aby mohla být zachráněna“.

„Útok na španělský dluh by ve skutečnosti znamenal hrozbu pro celé euro: Španělsko představuje předěl mezi touto studenou válkou a skutečným konfliktem namířeným proti euru a evropskému projektu […]. Reakce trhů v příštích dnech potvrdí, zda je teorie domina správná,“ komentuje situaci deník, podle nějž je solventnost Španělska zcela odlišná od platební schopnosti Portugalska či Irska, zejména vzhledem k nedávno schváleným hospodářským reformám. Proto „evropská dluhová krize skončí s největší pravděpodobností Portugalskem“, uzavírá optimisticky El País.

Rakousko soudí věci přísněji, jmenovitě pak vídeňský deníkDer Standard, který hovoří o euru jako o „lžiprojektu“.

„Tak jako tak to nakonec všechno nějak přejde. Ale v důsledku všemožného zastírání a kamufláží utrpěla eurozóna nejeden škrábanec. Měnová unie se čím dál více mění v lžiprojekt: Tou první lží bylo myslet si, že se Řecko dostane z krize bez pomoci. Irsko a Portugalsko byly přistiženy při lži číslo 2 a 3. Zlatého Pinocchia, lež číslo 4, lze připsat eurozóně za její trvalé přesvědčení o tom, že státy zachráněné z peněz daňových poplatníků budou moct splatit dluhy bez restrukturalizace.“