V jedné transylvánské vesnici nedaleko Sighisoary se každý večer scházejí obyvatelé v místní hospodě, kde čekají, až se dobytek vrátí z pastvy. Rumuni, pár Sasů a několik Romů posedává na prázdných přepravkách od piva. Pár mladých Romů tančí na tlumenou melodii. Najednou si děti přestanou hrát a běží k muži, který sem přijíždí na kole: „Pane Vilijamééé, pane Vilijamééé!!!“ Muž s bílým baretem a kulatými brýlemi se na ně usmívá. Vesničané si potichu šeptají: „Angličan přijel za svou cikánkou.“

Nový příchozí se jmenuje William Blacker. Narodil se před 46 roky kdesi na jihu Anglie, ale pevné kořeny zapustil v Transylvánii, v kraji, kde se ocitl čirou náhodou. Žije tu už devět let a spolu s ním i jeho tří a půlleté dítě, plod jedné love story s místní mladou cikánkou.

Součástí místního kraje je už dlouho, rumunsky hovoří téměř bezchybně. Venkovské dny, které tu tráví, se zdaleka nepodobají těm, které zažívají jeho přátelé v Anglii. Spolu s Romy tu obdělává půdu, seče kosou trávu nebo spravuje omítku na bývalých saských domech. Večer hraje s místními předáky šachy. Občas navštíví svou bývalou ženu Marišku, malou cikánku, kvůli které se sem přistěhoval: „Po návratu z Anglie jsem ji našel těhotnou. Zpočátku jsem si myslel, že to není moje, ale jak vidíte, jsme si podobní jak vejce vejci,“ říká William a tiskne k sobě Constantina, který po něm zdědil úsměv a modré oči. Malý žije se svou matkou v rodinném domě romských hudebníků, jen pár minut od Blakerova domu.

Z Berlína do Satu Mare

Na rumunskou půdu jsem vstoupil jen pár dnů po revoluci v prosinci roku 1989. Z Anglie jsem odjel s cílem navštívit Berlín, kde právě padla zeď,“ vypravuje Blaker. Zprávy z televize o rumunské revoluci a četba několika článků o malovaných klášterech stačily k tomu, aby upnul pozornost více na Východ. Projel Československo, Maďarsko a odtud se dostal do Rumunska. Bydlel v Satu Mare (velké město nacházející se v oblasti Maramureš na severu země) v hotelu bez elektřiny.

Druhý den oněměl údivem při pohledu „na hlavní náměstí ve městě, kde stáli koně a dvoukolky. Pomyslel jsem si, že takhle by měl vypadat svět.“ Coby spisovatel a novinář si jako svou osobní destinaci zvolil Indii a země jižní Ameriky, ale Rumunsko ho fascinovalo jako žádná jiná země. „Četl jsem romány Thomase Hardyho a Tolstoje, a když jsem přijel do Rumunska, říkal jsem si: „Pane jo, teď to můžu vidět na vlastní oči.“

V roce 1996, kdy už mu nestačilo jen pozorovat život vesničanů, ale zatoužil žít jako jeden z nich, se Blaker přestěhoval do Satu Mare, „dřív než i sem dorazí Západ“. Během čtyř let života mezi vesničany v kraji Maramureš se účastnil svateb, pohřbů, slavností, zabijaček: „Trpěl jsem, brečel jsem, smál jsem se.“

Blakera vždycky přitahoval život transylvánských Romů. Ve své knize „Along the Enchanted Way: A Romanian Story“ [Na kouzelné stezce: rumunský příběh], která vyšla před nedávnem v Anglii, popisuje Romy jako národ, žijící podle hesla „dolce far niente“, tedy jako lid, který dovede nádherně zpívat a tančit a který se domnívá, že život je příliš krátký na to, aby ho člověk strávil úmornou dřinou bez odpočinku.

Poměrně dlouhou dobu Blaker pendloval mezi Maramureší a transylvánskou vesnicí, kde žije dodnes. Jeho život v Halmě [fiktivní název vesnice v jeho knize] připomíná televizní seriál. Sepsal také pamflet pojednávající o katastrofálním stavu opuštěných saských domů, které tu zůstaly po odchodu původem německé populace v devadesátých letech, a získal prostředky na jejich opravu. V té době řídil nadaci Mihai Eminescu, financovanou princem Charlesem.

S Mariškou, kterou poznal později, se přestěhoval do jednoho saského domu. To, že Mariška vychodila jen pět tříd a on vystudoval prestižní anglickou univerzitu, nebylo podstatné. Dokázal ji přesvědčit, aby začala číst. „Nakopíroval jsem jí ‚Pýchu a předsudek‘ v rumunštině. Po několika dnech mi už sdělovala komentáře: ‚ten Darcy je ale arogantní!,' říkala mi. Ale s tím, jak četla, se svazek každý den ztenčoval. Přečtené stránky používala na podpal!"

Mariška a William se nikdy nevzali. Potýkali se také se zlobou některých místních obyvatel, kteří se ji pokoušeli odtáhnout od „společenské lůzy“. Dnes se zdá, že je tato doba zapomenuta. Emoce se zklidnily a všichni o něm mluví dobře. „Je to úžasný člověk. K Romům se nikdy nestavěl s nedůvěrou,“ říká Mariška.

Dvacet let poté, co se rozhodl žít v postkomunistické zemi, už jeho rozhodnutí nepůsobí excentricky. Někdy se Blaker sám sebe ptá, jaký bude život jeho syna mezi Romy: „Můj syn je napůl Rom, napůl Angličan. Zatím jsem rád, že žije tady.“ Vzpomíná také na reakci svých rodičů: „Nebyli zrovna bez sebe radostí. Bylo mi třicet a oni si přáli, abych měl nějaké slušné zaměstnání. Několikrát jsem musel vysvětlovat, že se tu prostě cítím dobře. Je to pro mě dobré místo. Dalo by se to vysvětlit tím, že jsem dětství strávil na venkově na jihu Anglie. Chtěl jsem opět žít na krásném místě.“