EU versus Facebook: bitva o právo na soukromí

„Odejít z Facebooku? Noční můra jako z Kafky!“ říká Sean McTiernan, asi dvacetiletý umělecký kritik z Dublinu, který se pokusil zbavit se svého profilu na této sociální síti. Jak zjistil, jeho odchod nebyl Facebooku po chuti.

Samotný fakt, že mladý člověk ignoruje magnetickou přitažlivost Facebooku, je výjimečný. Pracuje-li navíc v oblasti, kde jsou sociální média stále více důležitá, platí to dvojnásob. Pan McTiernan říká, že byl jednoduše vyčerpán „přílišným množstvím sdílených informací“ ze strany svých internetových přátel. Bylo mu jasné, že odejít nebude lehké (a jak to ovlivní jeho společenský život?), ale nakonec se rozhodl do toho jít a od virtuální komunity se odříznout. „Našel jsem program,“ říká, „který jeden po druhém vymazal každý komentář, který jsem kdy vložil, každou fotku a každou zprávu na mé zdi.“ Ani to mu však k vědomí, že ze systému zcela zmizí, nestačilo. „Oživil jsem svůj profil a nechal jsem ho prázdný: žádné fotky, žádné komentáře, žádní přátelé. To mi připadalo bezpečnější.“ Usoudil, že skrytá přítomnost bude nejlepší pojistkou, že na Facebooku skutečně není.

Pokud se Evropské unii podaří plán prosadit, vymazat své ‘internetové já’ by mohlo být o něco snazší. Evropská unie chce totiž dát uživatelům internetu právo na to, co Francouzi nazývají le droit à l'oubli – doslova právo být zapomenut. Komisařka pro spravedlnost Viviane Redingová se snaží uzákonit větší ochranu práva na soukromí, aby tak dala lidem lepší kontrolu nad tím, jak jsou jejich soukromá data sbírána, uložena, využívána a nakonec prodána společnostmi jako jsou Facebook, Google či jinými internetovými stránkami, kde je možné nahrávat fotografie, poskytovat o sobě intimní informace a jednou za čas sdílet něco opravdu kompromitujícího.

Před patnácti lety nic podobného nebylo

Pokud budou nová pravidla známa ještě letos, EU by mohla zaujmout přední místo v otázkách soukromí na internetu. Vzhledem k tomu, že je internetové právo stále naléhavější a kontroverznější oblastí, mohla by mít vliv i na další země. A co víc, čím je pozice EU vůči tomuto tématu silnější, tím hlubší účinky by mohla mít na společnosti s miliony uživatelů po celé Evropě, jako je například Facebook, který se pro tento článek odmítl k otázce vyjádřit.

„Zatímco internetové sociální sítě a služby určené ke sdílení obrazového materiálu dramaticky ovlivnily náš život, tyto nové technologie přinášejí i nové problémy,“ řekla Redingová ve svém únorovém proslovu. Dále prohlásila, že „je dnes těžší zjistit, zda a kdy jsou osobní data sbírána.“ „Lidé budou mít právo – a nejen možnost – vzít zpět svůj souhlas se zpracováním dat. Důkazní břemeno bude na těch, kteří data kontrolují – na těch, kteří soukromá data zpracovávají,“ uvedla.

Podle mluvčího Redingové Matthewa Newmana je právo být zapomenut jednoduše modernizací již existující legislativy. „[Toto právo] již existuje v tom smyslu, že pokud žijete v EU, máte kontrolu nad svými soukromými informacemi. To, co nyní chybí, je že jsme dříve nevzali v úvahu způsob, kterým nyní internet využíváme. Před patnácti roky tu nic takového jako sociální média nebylo.“ Právní reorganizace též donutí společnosti prokázat, že jsou skutečně nuceny sbírat soukromá data, o která své uživatele žádají, a dá uživatelům, možnost odstranit veškeré své stopy ze služeb, do kterých se zaregistrují. „Pokud se rozhodnete zaregistrovat si účet na Twitteru, Facebooku nebo jedné ze stránek pro sdílení fotografií,“ vysvětluje Newman, „musíte souhlasit s tím, že budete sdílet svá soukromá data, i když přesné podmínky si pravděpodobně nepřečtete. Mělo by být velice jednoduché tato data vymazat.“

Právo na soukromí versus svoboda projevu

Se svými 643 miliony uživatelů na světě se Facebook v poslední době stal terčem kritiky ze strany organizací bojujících za soukromí na internetu, které si stěžují, že společnost ruší, avšak zcela neodstraňuje uživatelské účty. Zatímco snaha Evropy by mohla být leckde vítána, ozývají se i kritiky ze strany amerických technologických společností a někteří prosazují před právem na soukromí právo na svobodu projevu. Na svém blogu tak například poradce pro otázky soukromí firmy Google označil rozhodnutí Evropanů za „zmatené“: jak prohlásil, „právo na soukromí je novým hitem cenzury“.

„Obavy se týkají z velké části mladých lidí. Ti mají tendence publikovat kompromitující fotografie, které je mohou v pozdějších letech pronásledovat,“ tvrdí Gavin Phillipson, profesor práva na Durhamské univerzitě v Anglii. Problém existuje všude na světě: Typickou americkou reakcí je vyzývat ke větší osobní zodpovědnosti a informovanosti uživatelů. V Evropě se naopak ozývá volání, aby byla společnostem, které se zabývají obchodem s osobními daty, přistřihnuta křídla.

Lilian Edwardsová, profesorka práva na Strathclydeské univerzitě ve skotském Glasgow, je ve věcech internetu známá svou podporou občanských práv, vůči snahám EU se však naprosto kriticky nestaví. „Napřed se mi to zdálo jako velice dobrý nápad, avšak poté jsem si uvědomila, že zde existují jisté problémy,“ říká. „Jeden z nich je technický: na internetu jsou informace obvykle sdíleny. Z právního a etického hlediska je problém ten, že mé soukromí se nachází v konfliktu s vašim právem na svobodu projevu. Pokud na svém blogu napíšu ,John se včera opil,’ jde o osobní informaci o Johnovi, ale též o mou svobodu projevu.“

Názor

Ano právu na soukromí i na zmizení

Bojovnice za občanské svobody Tessar Mayesová v deníku Guardian píše, že ve věku internetu se napětí mezi právem na soukromí a svobodou projevu neustále zostřuje. „Soudní příkazy, aby žalobci před soudem mohli zůstat anonymní a detaily případu soukromé, jsou stále více populární,“ připomíná Mayesová. „Loni vyhrála jedna z televizních celebrit v soudním sporu ‘závazek mlčenlivosti’ zabraňující jeho bývalé ženě, aby se vyjadřovala o jeho předchozích aférách po tom, co se znovu oženil.” Popularita „manažerů internetové pověsti“, tedy služeb, které odstraní nechtěné osobní informace na internetu, dávají tušit, že „lidé chtějí mít stejně robustní ochranu, jaké se těší vlády, celebrity a velké společnosti“.

Nicméně, „ač se možnost být zapomenut může zdát lákavá, dělat z ní právo je degradací samotné myšlenky práv. Místo toho, aby právo ztělesňovalo vztah mezi jednotlivcem a společností, předstírá, že tento vztah neexistuje.“ „Právo na soukromí má určitý význam proto, že žijeme ve společnosti. Jde o požadavek, aby společnost ponechala člověku soukromí a on se v ní zároveň mohl dál angažovat. Abychom se mohli veřejného života plně účastnit, někdy od něj potřebujeme mít pokoj.“ „Právo na zmizení je naopak právo extrémním způsobem se společnosti vzdálit a v nejhorším případě jde o antisociální, nihilistický čin. Pokud bude takové právo ustaveno, bude to znamenat oslabení naší schopnosti společensky jednat.“