Letíme na autopilota. Pokud se nikdo ihned neujme řízení, nehoda je víc než jistá. Směřujeme ke srážce s drsným reliéfem rychle se měnícího světa. Takové turbulence nebyly k vidění za posledních více než 20 let a to jsme tehdy ještě měli pilota a drželi směr.

Ohledně řešení libyjské krize zatím neproběhla jediná mezinárodní schůzka, na které by se neobjevily zásadní rozpory. V katarském Dauhá se ve středu 13. dubna uskutečnila první schůzka takzvané mezinárodní kontaktní skupiny, během níž se rozpory, které rozdělují Evropany, Francii a Velkou Británii na jedné straně a Německo na druhé, projevily naplno. Tentokrát se jablkem sváru stala možnost financování a vyzbrojení rebelů, která se zakládala na stejné rezoluci Rady bezpečnosti OSN, jež umožnila pomocí zbraní zbrzdit Kaddáfího postup na Benghází.

Konec studené války byl pod taktovkou efektivního a svědomitého dirigenta. U kormidla stály Spojené státy. Washington měl kormidlo pevně v rukou i později ve válkách v bývalé Jugoslávii. Rozhodující roli při stabilizaci Balkánu a porážce Srbska hrál tehdy Bill Clinton, samotní Evropané by nic nevyřešili. Současná arabská krize nám poskytuje smutný pohled na krutou realitu světa bez směru či kurzu, v níž se nacházíme. Tato nová realita se praktickým způsobem projevuje odstoupením Washingtonu z velení vojenské operace na zadržení postupu Kaddáfího ve prospěch NATO. Severoatlantická aliance se tak vůbec poprvé ocitla bez vedoucí úlohy supervelmoci, která byla původcem i smyslem existence této organizace. A nenechme se mýlit: NATO bez vedoucí role Washingtonu není NATO, ale něco úplně jiného. Není proto žádným překvapením, že se mu dostává kritiky za navzájem protikladné záležitosti: od Francie a Velké Británie za nerozhodnost, a od Německa a Turecka kvůli civilním obětem, ke kterým údajně následkem bombardování dochází.

NATO hovořící tak rozdílnými hlasy a zastávající tak odlišné postoje se nejvíce podobá Evropské unii. NATO, které by se chovalo jako EU, však nepotřebujeme, na to máme už EU. A pokud by EU bývala byla připravena a ochotna velení převzít, nebylo by se o čem bavit. Mohla to být příležitost k vykročení vpřed. Příliv změn v jižním Středozemí, které vyvolávají potřebu široké škály aktivit od humanitární pomoci přes hospodářskou a politickou podporu změn až po vojenský zásah, byl příležitostí, aby z toho konečně vzešla společná evropská zahraniční a obranná politika. Nestane se tomu tak a z této obrovské krize vzejdou jen další dvě politické mrtvoly: NATO, které už nebude tím, čím bývalo, a EU, která nikdy nedospěje k tomu, aby se stala tím jediným, co by mohlo dát smysl všemu tomu, čím již dnes je.

Washington se do situace na začátku vložil na naléhání Francie a Velké Británie. Bez Obamova rozhodnutí by dnes Kaddáfí ve své zemi řádil jak utržený ze řetězu a povstání by bylo potlačeno. Ale poté Obama nedokázal odolat domácímu tlaku. Američané odmítli zabřednout do třetího válečného konfliktu, který pokládají za intervenci na obranu hodnot a nikoliv zájmů, která je sice možná, ale nikoliv potřebná. Tento strategický omyl má kolosální rozměry. Richard Cohen, komentátor listu Washington Post, nazval tuto novou orientaci doktrínou ne-doktríny: Obama nemá mezinárodní strategii a právě to je jeho strategie. Ian Bremmer z think-tanku Euroasia Group se domnívá, že světu vládne G-Nula, která nahradila všechna označení vedoucích skupin hospodářského řízení světa G-8, G-20 či G-2 (USA a Čína). U kormidla dnes není nikdo.

Toto všechno je velice zajímavé pro pochopení nového světa, který vyvstává přímo před naším užaslým pohledem. Ale poté je tu problém mnohem praktičtější a naléhavější, který geopolitika neřeší, protože právě od toho by tu měla být politika. Jak tuto válku, v níž Libye krvácí a která destabilizuje celé Středozemí, jednou vlastně ukončíme?