Není to jen rušný bulvár Ramblas, fantastické pinakly chrámu Sagrada Familia nebo treska na pili-pili Pepeho Carvalha, které každoročně přivádějí do Barcelony nové italské residenty, čímž se z města Gaudího a Miròa stává italské Eldorádo.

Je to otázka atmosféry, postoje,“ sdělil tento týden deníku Le Monde šéfkuchař Frioulu, který si v katalánské metropoli nadělal jmění. „Lidé jsou tu pozitivně naladěni a cizinci jsou tu přijímáni lépe než kdekoliv jinde.“ Letos italská komunita předstihla Ekvádorce, Pákistánce i Bolivijce a dostala na první místo mezi všemi komunitami, které se tu v nedávné době usadily.

Poslední várka se možná vydala po stopách Zlatana Ibrahimoviče, který opustil Inter [Milán] a přešel do nádherné ‚Barky‘, skutečností ale je, že podle posledních údajů žije v Barceloně 22 685 Italů a počet příchozích narůstá každoročně o 15 až 20 procent. V Katalánsku žije v současnosti téměř 50 000 Italů. V roce 2 000 to bylo sotva 15 000. Tak hovoří oficiální čísla, ve skutečnosti to ale může být i dvojnásobek. Zatímco jinde jsou v čele statistik senioři, do Katalánska přicházejí nejčastěji mladí lidé ve věku 25 až 40 let, často čerství absolventi, zklamaní italskou politickou a sociální konjunkturou a nedostatkem pracovních příležitostí.

Přitom v Barceloně pro ně situace není vždy nejrůžovější. Většina z nich pracuje v restauracích, obchodech nebo call centrech. Jsou to jednoduchá, špatně placená zaměstnání, ale ve městě, kde „se žije lépe“. Mezi mladými Italy je Barcelona v módě už nejméně dvanáct let jako místo, kde se dá začít nový život, ale také jako turistická či studijní destinace (čtvrtina zahraničních studentů, kteří sem přijíždějí na stipendijní pobyt s programem Erasmus, jsou Italové). Přímořská Barcelona, která v oblíbenosti daleko předčí Madrid, okouzluje svými náměstíčky a fontánami, zalitými sluncem, téměř nezná déšť a žárlivě si střeží svou kulturní rozmanitost, avšak bez náznaku netolerance či uzavřenosti.

Tuto novou „italskou vášeň“, jak píše Le Monde, neohrozila ani krize. Život tu není levnější než v Itálii a poslední dobou jsou možnosti sehnat práci v obou zemích přibližně vyrovnané, to znamená stejně tak nejisté. Podle názoru konzulátu by ekonomická situace mohla zpomalit příliv nových usedlíků, ale na destinaci to nic nezmění: italská komunita v Barceloně by se měla nadále rozrůstat.

Je zřejmé, že tuto „invazi“ podnítil „zákon tremaglia“, který umožnil mnoha mladým lidem pocházejícím z rodin italských emigrantů, kteří odešli do Latinské Ameriky, získat zpět občanství, jaké měli jejich rodiče či prarodiče. Tak do Španělska přicestovali Argentinci, Uruguajci nebo Brazilci, kteří se zde usadili, většinou z jazykových důvodů spíš než kvůli zaměstnání.

Ale Barcelona je též jméno, které září, logo, které přitahuje. Podle chvalozpěvu turistických brožur vydávaných radnicí se jedná o středomořské letovisko par excellence, které díky ekonomickému dynamismu posledních deseti let přitahuje tisíce evropských studentů, kteří zde nacházejí první zaměstnání a první profesní zkušenosti. Italové, kteří Barcelonu milují, si založili internetový portál, kde se zájemci o pobyt zde dozvědí veškeré informace od hledání ubytování po kurzy španělštiny. Barcelona má navíc pověst města svobodného, buržoazního, ale přitom sociálního, antifašistické metropole Španělska v době občanské války, tak jak ji hájil a popisoval George Orwell. Je to zkrátka jiné Španělsko, velice nepodobné suchopárné Kastilii.

Pravdou je, že ne všechno je zlato, co se třpytí. Katalánsko a Costa del Sol až po Marbellu slouží rovněž jako útočiště 70 procentům šéfů neapolské camorry, migrující organizace, která svou činnost započala v osmdesátých letech a nikdy úplně nezanikla. Italské úřady se domnívají, že tento malý ráj je také řídícím centrem Cosa Nostry a ‘Ndrangheta, odkud tyto organizace kontrolují obchod s drogami směřujícími do Evropy, jak to potvrzuje i zatčení šesti mafiánských kmotrů v Marbelle, pobřežním městě, které španělská policie překřtila na „Cosa Nostra“ právě kvůli vysoké koncentraci zde usídlených italských mafiánů.