Díky revue Inguine Mah!gazine, na níž spolupracuje s Electrou Stamboulisovou, patří Gianluca Costantini k ústředním postavám poměrně zvláštního komiksového odvětví: undergroundu.

Setkávám se s ním v sídle vydavatelství časopisu v Ravenně, v podzemí knihovny-galerie-asociace Mirada, kterou Costantini sám vede. Je tu se mnou kamarád Andrea Zoli, kreslíř komiksů, který se mnou už dříve na rozhovorech s Costantinim spolupracoval. Naším cílem je zjistit, co je to underground. Je to teritorium vyhrazené snílkům a povalečům? A musí člověk opustit své ideály, chce-li žít komiksem, nebo do tohoto světa přinejmenším proniknout?

Žádná cenzura, žádný copyright

Ale zaměřme se nejprve na osobnost Costantiniho: narodil se v roce 1971 a jako kreslíř se poprvé prosadil v roce 1993, kdy se jeho kresby objevily v celonárodních časopisech po „mnohém odmítnutí ze strany vydavatelů“, jak sám říká. Zpočátku mixuje ilustraci a komerční komiks. Je to období „totální vydavatelské krize“, což je důvod navíc, aby se vrhl tělem i duší do světa webu, který je v té době ještě v plenkách. Samotný projekt Inguine měl být původně realizován pouze na internetu, „dokonalém nástroji pro design“, přestože „když se mění stránky, všechno lze vyhodit do povětří“.

Internet se tak stává vitrínou, díky níž o sobě dává Costantini vědět po celém světě prostřednictvím svého „Politického komiksu“, jakýchsi komiksových novin plných příběhů ze čtyř světových stran. „Po dvou letech dekorativního komiksu jsem toho měl dost a úplně jsem změnil zaměření a styl,“ vypravuje. „To se normálně nedělá, pokud máte alespoň trochu smysl pro podnikání. Pro mě to ale byla příležitost pochopit, co kreslím, po všech těch dlouhých letech, kdy jsem byl zavřený ve svém kreslicím studiu a nevěděl, co se děje venku. Ty obrázky zůstaly; občas se objevují na internetu nebo na prospektech squatů. To byl undergroundový komiks, takový, který není na objednávku, je veřejný, slouží lidem pro zábavu, bez cenzury a copyrightu.

„Nikdy nezůstat celý život u jednoho stylu“

Právě tato radikální změna a úspěch, který po ní následoval, daly ravennskému kreslíři svobodu potřebnou pro objevování nových horizontů s onou zvídavostí, která je undergroundu vlastní: „dělat něco úplně jiného, naprosto nového, co ještě nikdy nikdo nedělal. Když chceš vystoupit z řady, musíš rozbít zavedená schémata.

Nikdy nezůstat celý život u jednoho stylu. Je přece daleko zajímavější experimentovat pokaždé s novým stylem,“ přitom ale nezapomínat, že „zásadní je technika. Je potřeba hrozně moc kreslit, tak jako to dělali malíři v patnáctém století. Já třeba kreslím osm hodin denně od svých patnácti let.“ Underground ale není jen o stylu, stejně tak důležitý je i výběr témat, obrazů, vydavatelská politika. „Například v sedmdesátých letech byl hlavním tématem undergroundu sex, neboť v té době mohl šokovat. Dnes se mluví spíš o politice. Skvělým undergroundovým časopisem je World War 3, založený v New Yorku aktivisty, jako je třeba Peter Kuper, kteří využívají kresby k hlasité propagaci svých názorů,“ vysvětluje Costantini.

Underground je ale stále složité definovat: neúplatných, poctivých kreslířů, jako jsou tagger Blu nebo kreslíři Max Andersson či Robert Crumb, je málo. Kromě některých vzácných případů bohužel platí, že pouze „ti, kteří dělají komiks pro široké publikum, z něho mohou žít“.

Costantinovy aktivity ale tímto nekončí. Je rovněž výborným kulturním organizátorem výstav, setkání, debat a především festivalu Komikazen (který založil spolu se Stamboulisovou) a který do Itálie přivedl takové autorské kapacity, jako je Joe Sacco, Marjane Satrapiová či Zograf. Výstavy vytvořené v rámci festivalu pak objíždějí Evropu a poodhalují zákulisí komiksu na starém kontinentu.

Z rozhovoru s Gianculou Costantinim

Za jednu z nejzajímavějších zemí považuje Costantini bývalou Jugoslávii: „Jsou tam výjimečně dobří kreslíři. Tím, že tam ještě neexistuje žádná platforma, tak jsou automaticky všichni undergroundoví. Píší si, co chtějí, kreslí si, co chtějí. Jsou to cvoci a jsou tak šťastní. Naproti tomu ve Francii, která má největší komiksový trh na světě, se s tak zajímavou realitou nesetkáte.“

Existují ještě evropští kreslíři, kteří stojí za to, aby byli objeveni? Po několika vteřinách přemýšlení vyslovuje Costantini jen jedno jméno: „Španěl Raul. Napsal jen tři komiksy a teď dělá ilustrace do novin. Nemá ani webové stránky, když ho chcete poznat, musíte si koupit jeho knihy ve španělštině.“ Tím je to vyřízeno.

Mattia Bergamini