Doba je zvláštní: Evropa ztratila svou hybnost a vlastně neví, co dělat. Zasáhla ji trojnásobná krize – hospodářská, institucionální a krize nedostatku víry a vize budoucnosti. Na druhé straně právě vstoupila do nového institucionálního období. Byl zvolen nový Parlament a brzy bude jmenována i nová Komise. Apatie Evropy by proto měla být překonána.

Týdeník Polityka a demosEuropa – Centrum pro evropskou strategii, think tank se sídlem ve Varšavě – vytvořily pracovní skupinu, jejímž cílem je navrhnout novou agendu pro Evropskou unii. Její obsáhlá zpráva s názvem Evropa to umí i lépe (Europe Can Do Better)byla 16. července představena ve Varšavě a následně bude představena ve vybraných evropských metropolích. Její hlavní poselství je zřejmé: EU musí jít kupředu a pustit se do nového náročného integračního projektu, který odpovídá projektům jednotného trhu z 80. let či jednotné měny z 90. let.

EU je mnohem víc než úspěšná mezinárodní organizace: je to politický a civilizační projekt. Jeho důležitost a význam je dán atraktivitou toho, co Evropa může nabídnout sama sobě a ostatním. Debata o Evropě ustala a uvízla kdesi mezi snem o Spojených státech evropských, myšlence, která až donedávna všechny zajímala a falešným pragmatismem, který nyní začal politickému životu na kontinentu vládnout. Tento malicherný pragmatismus je jako virus, který Unii oslabuje a v rámci procesu prochází mnoha mutacemi. Zasahuje ty nejzákladnější funkce, včetně jednotného trhu. Paradoxně, právě tento druh „seberozkladu“ EU může být nebezpečnější než přímé napadání její legitimity.

Soudci německého ústavního soudu ve svém nedávném rozsudku ohledně Lisabonské smlouvy na 147 stranách tvrdí, že evropská integrace zašla v omezování moci národních států příliš daleko. Musíme se rozhodnout. Buď budeme mít národní stát, nebo Spojené státy evropské. Obojí mít nemůžeme.

Už nějakou dobu se používá pojem „G2“, který označuje USA a Čínu. Žádná evropská země sama o sobě nemůže být pro tyto dva státy partnerem. Neměla by EU přeměnit G2 v G3? Pokud Evropská unie svou bitvu o globální vliv prohraje, přestane existovat jako politická entita. Aby se G3 stala skutečností, potřebuje EU rozvíjet společnou strategickou kulturu a naučit se důvěřovat svým představitelům. Vytvoření evropské diplomacie, které dává Lisabonská smlouva zelenou, může buď trvat roky a bude ji na uzdě držet několik evropských velmocí, anebo se vytvoří rychle a bude i odpovídajícím způsobem vybavena. Není pochyb, že by se měla zvolit druhá cesta.

Evropa potřebuje zpolitizovat. Toho lze dosáhnout vytvořením vskutku evropských politických stran. Debatu před volbami do Evropského parlamentu by měly vyvolávat právě ony, spíše než národní strany. Pak bychom se vyhnuli provinčním volebním kampaním, kterým dominují domácí témata a osobní ambice. Evropané by tak diskutovali o celoevropských otázkách. Každému je jasné, že témata jako ochrana životního prostředí, doprava či energie nemohou být řešena jen na úrovni jednotlivého členského státu. Stejně tak se ani veřejná debata o Evropě nemůže konat na úrovni jednotlivého členského státu.

EU a NATO

Je zapotřebí úzké spolupráce mezi EU a NATO. Nová fáze spolupráce by měla začít přehodnocením klíčových výzev a nalezením společného jmenovatele mezi Evropskou bezpečnostní strategií a Strategickým konceptem NATO. EU by měla mít samostatné plánovací kapacity pro mimořádné případy, aby se nemusela spoléhat na dobrou vůli členských států.

Krize naštěstí ukázala, že strukturální základy EU – zejména Evropské centrální banky – jsou pevné. Kdyby nebylo eura, stabilita Evropy by byla nejspíš podemleta vlnami soupeřivých devalvací, jednotlivé členské země by se snažily dosáhnout na výhody, které plynou z kurzových rozdílů. Euro musí být posíleno. Ať se stane vedle amerického dolaru důležitou rezervní měnou. Rozšíření eurozóny se stává jedním z nejdůležitějších politických projektů příštího desetiletí. Je důležité překonat rozdělení mezi starými a novými členskými státy.

Evropský projekt se vždy zakládal na ekonomické integraci. A toto si v období krize uvědomujeme zvlášť silně. Prozatím se každý stará sám o sebe. Německo zavedlo ústavní požadavek na snížení rozpočtového deficitu, zatímco Francie chce „investovat do budoucnosti“ navyšováním domácího dluhu. Metoda přetahování, kde vítězí ten nejsilnější hráč tak stále zůstává na programu dne. Z polského úhlu pohledu je naléhavé hájit principy volného pohybu osob, zboží, kapitálu a služeb bez ohledu na to, zda je hospodářská situace dobrá či špatná. Ale také prosazovat navyšování evropského rozpočtu, který je nyní na pouhém jednom procentu evropského HDP. Tyto prostředky budou potřeba k podpoře evropských výzkumných a vývojových projektů, jelikož inovace jsou pro evropské hospodářství 21. století otázkou „bytí a nebytí“.

Jedna krize právě probíhá a ostatní už čekají ve frontě. Tu první na řadě způsobí demografie. Ta je zároveň evropským úspěchem i problémem. Polovina Evropanů bude během dvou až tří let starší 50 let. Nikde na světě nenalezneme společnost ani hospodářství s podobným demografickým profilem. V této věci musí být na evropské úrovni učiněna dohoda, která zahrne prodloužení doby odchodu do důchodu a postupný přechod (jako v Polsku) na příspěvkový penzijní systém.

Množství témat, kterým bude EU muset v následujících letech čelit, je znepokojující. Je paradoxem, že právě to vysvětluje, proč v současné situaci existuje tak zoufalý nedostatek politického leadershipu. Je totiž stokrát snazší hledat útočiště v domácích politických debatách, zapomenout na okolní svět a tiše doufat, že problém vyřeší někdo jiný. Ale nyní se idylka chýlí ke konci. S Jerzym Buzkem jako hlavou Evropského parlamentu a s rýsujícím se polským předsednictvím v roce 2011 nemáme jinou možnost než zvolit těžší zbroj. Vznešenost zavazuje!