Komunistické odbory, průvody, kde se mává portréty Che Guevary, a provolávání socialistických hesel si s pravicí obvykle moc nespojujeme. Přesto tomu tak v Portugalsku v posledních dnech je. Když se ale zeptáte lisabonských členů dělnické odborové konfederace CGTP a konzervativních poslanců na příčiny finančních potíží Portugalska, odpovědí vám stejně: zdrojem všeho zla je euro.

Před zavedením jednotné měny v roce 2002 mohla země překonávat finančně nepříznivá období devalvací escuda. Devalvace umožňovala snížit část dluhu a zvýšit konkurenceschopnost země na mezinárodním poli tím, že nabízela na trhu výrobky za nižší ceny.

Fados pro escudo

Tato doba je pryč a situace v Portugalsku vyvolává zásadní otázku: Může v tak hospodářsky různorodém společenství jednotná měna vůbec fungovat? V případě Řecka se tvrdilo, že za debakl nesou vinu manipulace s rozpočtem. V Irsku se ukazovalo prstem na banky. V Portugalsku na žádné takové vytáčky nedošlo. Občané, stát a banky se příliš zadlužily v poměru k výkonnosti svého hospodářství. Za posledních deset let nezaznamenala země žádný růst. Euro s sebou přineslo nízké úrokové sazby, což vedlo k expanzi úvěrů a dnešnímu záchrannému plánu. Portugalci tak svému drahému escudu zasvětí ještě asi mnoho tklivých fado.

Politické elity se k euru nicméně stále upínají. Základní problém spočívá v hospodářské a sociální nevyváženosti. Bohaté průmyslové země jako Německo či Rakousko se nacházejí v situaci, kdy konkurují zemím s nízkým vývozem, jako je Portugalsko nebo Řecko, při stejných tržních podmínkách. To zatím nemělo příznivé dopady. Pokud chceme toto změnit, budeme muset změnit přístup.

Příliš nejednoznačný a jednosměrný pakt

Předem je třeba přepracovat úsporné programy, které Evropská unie a Mezinárodní měnový fond zadluženým zemím ukládají. Opatření zavedená v Řecku a v Irsku pouze prohloubila nerovnosti a uvrhla země do recese v době, kdy by bývaly nutně potřebovaly růst. V Portugalsku došlo díky mírnějším podmínkám plánu k prvnímu oživení. Země se každopádně nevyhne rozpočtovým škrtům a rostoucímu fiskálnímu nátlaku. Na obzoru se rýsuje recese.

Krátkodobá opatření ale nepostačí. Politika Evropské centrální banky se doposud – v souladu se svou misí – omezila na kontrolu inflace, která ale nebyla příliš účinná. Nedostatek dohledu vedl k explozi úvěrů, která se Španělsku a Portugalsku stala osudnou. Návrhy, jaké předložil například americký ekonom Roman Frydman, který požaduje důslednější intervenci ECB, jež by zbrzdila poskytování úvěrů v době růstu, byly až doposud odmítány. Tyto otázky se budou zajisté probírat v rámci novéhopaktu konkurenceschopnosti EU. Pakt je ale příliš nejednoznačný a jednosměrný. Státy s vysokým deficitem penalizuje a země s vývozním přebytkem, jako je Německo, nabádá k tomu, aby se ještě více snažily, například tím, že budou podporovat domácí poptávku.

Dobrá zpráva je ta, že tu nechybějí rozumné úvahy. Špatná je ta, že Evropa nyní zřejmě nabírá zcela jiný směr, jak dokládávolební úspěch „Pravých Finů“.