V angličtině pro tento jev existuje výraz syndrom NIMBY (Not In My BackYard, neboli „ne u nás na dvorku“). Nedávné rozhodnutí italské vlády zrušit původní záměr vrátit se k jaderné energetice je klasickým příkladem syndromu NIMBY. Je jasné, že problémy, které se objevily ve Fukušimě, prokazují, že výroba energie z jádra s sebou nese riziko závažných jaderných havárií. Neštěstí v Japonsku vyústilo v celosvětovou vlnu kritiky jaderných elektráren. Mezi hlasy, které se ozývaly, bylo slyšet ono „ne u nás na dvorku“: postavte si jaderné elektrárny někde jinde, kdekoli jinde, ale u nás je nechceme.

Syndrom NIMBY se ovšem netýká pouze jaderných a tepelných elektráren. Díky výzkumnému projektu Forum Nimby, který v Itálii mapuje aktivity jednotlivých ekologických skupin, můžeme dnes posoudit rozšíření syndromu NIMBY v této zemi. Z celkového počtu stížností proti budování elektráren se více než 70 % týká elektráren na biomasu a vodních, větrných nebo solárních elektráren. Tedy projektů, jejichž cílem je rozvoj výroby energie z obnovitelných zdrojů a zbavení se závislosti na fosilních palivech. Tyto projekty se tak stávají předmětem kritiky ze strany ad-hoc sdružení, jednotlivých starostů a městských zastupitelstev – a to mnohem častěji než tradiční elektrárny, které jsou předmětem pouze 5 % stížností.

Syndromem NIMBY trpí především sdružení a hnutí vytvořena za konkrétním účelem a bez ohledu na politickou příslušnost jejich členů, která stojí za 60 procenty stížností typu NIMBY. Často jednají na základě nejistoty, obav, nedostatečné informovanosti, nedůvěry vůči politikům, ale také ve snaze o získání krátkodobé popularity. Zneužívání syndromu NIMBY k volebním účelům je snadné a nezřídka se vyplácí. Náhlý obrat italské vlády v otázce jaderné energetiky jasně ukazuje, čeho je možné dosáhnout využitím aktuální nálady ve společnosti. (V roce 2010 se italská vláda rozhodla navrátit k energii z jádra, která byla zapovězena referendem z roku 1987, aby pak na ni v březnu letošního roku opětovně vyhlásila moratorium.)

To však není dobrou zprávou pro nikoho, kdo věřil, že ukončením atomového věku přejdeme k výrobě energie z obnovitelných zdrojů. V Itálii je paradoxně jednodušší postavit jadernou elektrárnu než srovnatelně výkonný větrný park. A to proto, že místo třech nebo čtyřech jaderných elektráren by bylo potřeba postavit tisíce větrníků roztroušených po celé zemi. Vítr je přitom dnes v Itálii jediným zdrojem energie, který by při srovnatelných nákladech jako jádro dokázal teoreticky vyrobit potřebné množství elektřiny.

Jen pro srovnání: jaderné elektrárny, z nichž každá má výkon 1600 MW, dnes vyrábějí 44 TWh elektrické energie ročně, tj. 15 % celkové produkce elektřiny v Itálii. Na výrobu srovnatelného množství energie prostřednictvím větrných elektráren bychom potřebovali 12 tisíc větrníků – stometrových věží s vrtulemi o průměru 75 metrů. Výstavba jednoho větrníku vyžaduje 1100 tun železobetonu a hliníku. I kdyby stačilo postavit jen polovinu z nich a druhou polovinu spotřeby energie pokrýt solárními panely, elektrárnami na biomasu nebo úsporou energie, mluvíme o šesti tisících nových větrníků. Jejich výstavba by vyžadovala 7 milionů tun betonu a železa. Takové množství materiálu by stačilo na postavení 25 mrakodrapů Empire State Building (který sám o sobě váží 275 tisíc tun) na území o rozloze 2400 km2 v oblasti Sicílie, Sardinie a Puglie, tedy regionů, které jsou pro větrné elektrárny nejvhodnější.

Dopad větrných elektráren na životní prostředí není předmětem sporů jen v Itálii, ale i v takové zemi jako je Dánsko. Rozhodnutí postavit nové větrníky o výšce 150 metrů v obci Gentofte kousek od Kodaně vyvolalo hněv místních obyvatel i náměstka starosty.

Jinými slovy: využívat výhradně obnovitelné zdroje energie sice lze, ale přináší to s sebou dilema. Buď omezíme spotřebu energie (a to výrazně, nepůjde jen o odpojení několika žárovek), nebo se smíříme se skutečností, že naše životní prostředí se bude muset vyrovnávat s dopady větrných elektráren, solárních panelů, elektráren na biomasu atd. Budeme se muset oprostit od syndromu NIMBY a uvědomit si, že výroba energie z obnovitelných zdrojů s sebou nese i nevýhody.

Vlády bez ohledu na svou politickou příslušnost nebudou mít jinou možnost, než postavit tisíce větrníků a solárních panelů nebo elektráren na biomasu. Budou muset vzdorovat tisícům starostů, náměstků, hejtmanů, ekologů a dalších odpůrců. V decentralizované zemi jako je Itálie, které navíc schází národní strategický energetický plán, to může snadno trvat tisíce let.