Britské jednotky v Afghánistánu zažily velice náročný červenec. Smrt devatenácti vojáků během tří týdnů, většinou zapříčiněná bombovými výbuchy, vyvolala v Londýně bouřlivé debaty. Mají jednotky Spojeného království opravdu adekvátní vybavení?

Polemika, která otřásá zemí, jež je spolu s Francií největší evropskou vojenskou velmocí, vede k zásadní celoevropské otázce: v jakém stavu se nacházejí evropské síly? Odpovídá tento stav našim představám o světové mocnosti? Statistiky týkající se vojenských výloh přinášejí jednoznačnou odpověď: zatímco všechny světové velmoci během posledního desetiletí svůj vojenský rozpočet výrazně navýšily, Evropa dnes utrácí stejně jako před deseti lety. Evropská vojenská síla tedy den ode dne slábne.

Fakta mluví jasně. Mezi lety 1999 a 2008 zvýšila Čína vojenské výdaje o 194 %, Rusko o 173 %, Spojené státy o 66 % a Indie o 44 %. Ve stejné době se francouzský rozpočet zvýšil o 3 %, italský o 0,4 % a německý se snížil o 11 %. Ve Velké Británii stouply z důvodu nasazení jednotek v Iráku a Afghánistánu vojenské výdaje o 20 %. Podle údajů prestižního Stockholmského mezinárodního ústavu pro výzkum míru (SIPRI) tak evropský kontinent zaznamenal celkové navýšení o 5 %.

Výdaje na zbrojení jsou stimulovány třemi základními faktory,“ vysvětluje Samuel Perlo-Freeman, který se v SIPRI zabývá studiem vojenských výdajů. Patří sem „zapojení se do vojenských konfliktů, jako je tomu ve Spojených státech; ambice světové vojenské velmoci, což je případ Číny nebo Ruska; nebo silný hospodářský růst, který napomáhá navyšování těchto výloh. Evropa není stimulována ani jedním z těchto faktorů. Země starého kontinentu si stanovily cíle, k jejichž dosažení nepovažují rozvoj vojenské síly za nezbytný či užitečný.“

Evropský vliv tak v mezinárodním měřítku čím dál tím závisí na tom, čemu říkáme soft power, čili „měkká síla“, jež spočívá v ekonomické a komerční síle Evropy, v její kulturní přitažlivosti a v lákavém spojení volného trhu a sociální péče. Mnozí toto považují za pozitivní, nicméně názory se různí. Fakta každopádně připomínají, že konkurence je dravá a svět daleko méně vznešený než ten, o němž sní stoupenci soft power. Je to svět, v němž hard power hraje tak významnou roli jako v době, kdy Stalin, dotázaný na svůj vztah s katolickou církví, odpověděl ironicky: „Papež? A kolik divizí má papež?“

Evropa nezaznamenala stejný růst jako ostatní mocnosti. To je znepokojující konstatování,“ říká Yves Boyer, místopředseda Francouzské nadace pro strategický výzkum. "Nechceme-li Evropu odsoudit k úpadku, musí od vlád získat prostředky v oblasti průmyslu, kultury, diplomacie, ale také vojenství. I když s tím veřejné mínění nesouhlasí, mají vlády právo jednat ve strategickém zájmu země.“

V posledním desetiletí přitom sledujeme absolutní stagnaci a podle odhadů pro příští rozpočet se nezdá, že by se tato tendence obrátila. Navíc světová ekonomická krize pole působnosti ještě omezila.

Navzdory oslabování investic si Evropa ještě uchovává výhodu know-how,“ pokračuje Boyer. „Ale ani know-how se neobejde bez finančních prostředků, a současný vývoj může být nebezpečný.“

Pro představu: v pěti hlavních evropských vojenských mocnostech (Francie, Velká Británie, Německo, Itálie, Španělsko), které mají dohromady přibližně tolik obyvatel, co Spojené státy a jejichž souhrnný HDP je jen o něco málo nižší než v USA, dosahuje celkový vojenský rozpočet 40 % rozpočtu amerického.

Na druhou stranu je zřejmé, že částky za výdaje na zbrojení zobrazují spíše realitu aritmetickou než politickou. Přestože zvolení Nicolase Sarkozyho – a jeho přiblížení se k NATO a Spojeným státům – vytyčilo první mezníky na cestě ke společné evropské obranné politice, ve skutečnosti k žádnému významnému posunu nedošlo. Evropské vojenské úsilí zůstává nadále roztříštěno, zatímco se na obzoru objevují homogenní a čím dál ozbrojenější velmoci.