Jen zřídkakdy je možné přihlížet tak nezopovědnému jednání politiků, jako tomu bylo v pátek večer. V Berlíně, Bruselu, Paříži, Římě a Lucemburku mlčeli, klamali, a dokonce otevřeně lhali. A to jenom kvůli tomu, aby udrželi v tajnosti své zasedání, na kterém – jak bylo vysvětleno později – si chtěli vyměnit názory na prohlubující se řeckou krizi, ale nakonec nepřijali žádné rozhodnutí.

Vládám zemí eurozóny se během několika hodin podařilo ztratit poslední zbytky důvěry, kterou ještě občané chovali k jejich záchranné operaci. Kdo by měl nadále věřit, že Řekové v žádném případě neopustí měnovou unii, když předseda euroskupiny, lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, otevřeně klame veřejnost? Premiér nejdřív písemně popřel, že by se s ministry v Lucemburku vůbec setkal. Pak veřejně přísahal věrnost Řekům. Nakonec vyšlo najevo, že to byl on, kdo kolegy osobně pozval.

Každý rozumný, informovaný občan se teď bude naštvaně ptát, jak dramatické to v Řecku opravdu je. Nachází se země přes veškerou pomoc a záruky před bankrotem? To by znamenalo, že neplatí ani slib, že Řekové všechny úvěry, které obdrželi od svých partnerů, splatí i s úroky z úroků. Jestli se jim je nepodaří splatit, daňoví poplatníci se dostanou do ohromných potíží.

Není to poprvé, kdy se občané cítí podvedeni. Před rokem, kdy Řeky stále více ohrožovala dluhová krize a kdy to vypadalo, že pomoc Aténám je nezbytná, zodpovědní činitelé v Berlíně, Bruselu a dalších městech popírali vážnost situace. V poslední chvíli ale pak poskytli úvěry ve výši 110 miliard eur. Daňoví poplatníci si promnuli oči.

Podle stejného vzoru proběhlo spasení Irska. Nejdříve nejdůležitější evropské země popíraly, že to vláda v Dublinu už sama nezvládne. A najednou se jednalo o záchranném balíčku. Nakonec to bylo Portugalsko. Země omezí výdaje, přijme reformy; situace je napjatá, ale nadějná, zaznělo znovu. Pak ale vešlo ve známost, že Lisabon není schopen ani zaplatit mzdy státním zaměstnancům, a země hledala záchranu pod deštníkem eurozóny.

Abychom byli spravedliví, nutno přiznat, že země eurozóny stejně jako Evropská centrální banka a Evropská komise, byly dejme tomu alespoň na počátku dramatické dluhové krize zaskočené – a možná skutečně věřily, že to státy zvládnou bez pomoci. Ale od pátku se mají věci jinak. Poprvé se prokázalo konkrétní klamání veřejnosti. Ani o dva dny později neexistuje vysvětlení, ani omluva. Zodpovědní politici mlčí.

Pokud by ze svých lží vyvázli, bylo by to pro měnové společenství špatné. Jejich mlžení totiž nahrává všem, kdo by chtěli euro zrušit, a přiživuje pochyby daňových poplatníků, že se jim půjčené peníze jednoho dne skutečně vrátí.

Citlivost občanů by snad mohli politici ještě ignorovat, trhům ale tak snadno neuniknou. Jenom komunikační chaos kolem pátečního večera oslabil euro vůči dolaru o dva centy. Investoři utekli k americkým dluhopisům. Jedno je jisté: Aby se důvěra zase navrátila, podvod, jehož jsme v pátek byli svědky, musí mít následky.