Vyberte si jazyk
Bývaly doby, kdy v područí vrtošivých „mezinárodních trhů“ musely žít pouze rozvojové země. Klasických příkladem z roku 2003 je Brazílie, kde vláda Luize Inácia Luly da Silvy musela provizorně odložit svou sociálně demokratickou misi a jednoduše dělat vše proto, aby tradeři znovu získali kontrolu nad cenami státních dluhopisů.
Nyní však pociťují nevypočitatelnou moc trhu i v nejbohatších oblastech světa. Řecká vláda a úředníci eurozóny si právě uvědomili, že záchranný plán, se kterým před rokem přišli, nefunguje – tedy, že se Řecku se nedaří vrátit se zpět na finanční trhy. Takový výsledek prvního ze tří záchranných plánů nevěstí nic dobrého ani pro balíčky určené Portugalsku a Irsku.
Především právě fluktuace těchto trhů krizi způsobila a nyní se zdá, že hrozí novými. Všichni teď dostáváme lekci, z níž se chudší země už poučily: Mezinárodní investoři do cenných papírů z velké části určují, jaká rozhodnutí budou mít demokratické vlády k dispozici. A tento vliv není zdaleka tak racionální, jak bychom si mohli přát. Je téměř nemožné odhadnout, jaká opatření budou fungovat a kolik bolesti a úspor bude nutných, abychom se vyhnuli katastrofě.
O stavu financí rozhodují spekulanti
Poučením není to, že vlády musejí mít ve svých financích pořádek. To platilo vždy. Nyní vidíme, že když jde do tuhého, rozhodují o tom, zda jsou finance v pořádku či ne, rozmary a fámy, na kterých se tradeři snaží co nejvíce vydělat.
Na první pohled to vypadá docela jednoduše. Tito lidé vládám půjčují velké sumy peněz a musí zúročit riziko, že o ně přijdou. To dává smysl – ovšem jsou zde další věci. Důvodem neustálé změny cen je to, že jsou velké částky přesunovány s cílem vydělat na samotném faktu, že trh je stále v pohybu. Kvalita vládních politik se tak stává druhořadou.
Kdybychom měli použít parafrázi na slavnou Keynesovu větu, podobá se takové rozhodování situaci, kdy nám někdo ukáže fotografie 100 různých lidí a požádá nás, abychom své oblíbence očíslovali podle fyzické přitažlivosti. Úkolem však není pouze si vybrat, ale vytvořit seznam, o kterém si myslíme, že se bude podobat seznamům jiných respondentů, víme-li, že každý se snaží o stejný druh abstrakce. V takové situaci se skupinové myšlení a síla různých fám stávají rychle klíčovými a nezávislé ohodnocení základních kvalit naopak méně důležitým.
Investoři hrají s vládami hru na otázky
Pro vlády, jež se neustále snaží pochopit, co je přijatelné pro ty, kdo je v podstatě vlastní, představují neklidné a vrtošivé trhy ve výsledku pohyblivé terče. V tomto úporném tanci se vlády snaží vysílat ty správné „signály“ – a nejlepším signálem je zpravidla vůle snižovat výdaje či zvyšovat úrokové sazby více než ti ostatní – zatímco tisíce lidí, ze kterých je „trh“ složen, rozhodují o jejich interpretaci.
Vypadá to jako šílený způsob, jak vést lidskou civilizaci (pokud máme my lidé stále ještě nad něčím vládu) – ale co dělat? Zdá se, že na národní úrovni prozatím v podstatě nic. Dokud nejsou odpůrci škrtů smíření s možností bankrotu, nemohou popravdě řečeno žádat o jejich zastavení. Mohou místo nich pouze požadovat vyšší daně. Vlády samotné se musí rozhodnout, jak hrát tuto hru na otázky, co investory uspokojí či povede k prohloubení „krize důvěry“, nějakým bezpečným způsobem. Pravidla hry jsou již bohužel daná.
Co si myslí obchodníci s cennými papíry?
Z dlouhodobého pohledu není však současný řád mezinárodní ekonomiky o nic přirozenější či nutnější než zlatý standard a kapitálové kontroly, které mu jen před 40 lety předcházely, či jakýkoliv jiný systém v dějinách.
Po krizi roku 2008 se globální problémy znovu dostaly na pořad dne: Globální regulace světových trhů, „Nová dohoda z Bretton Woods“ či možnost spolupracovat způsobem, který by nestabilitu trhů snížil. Od té doby jsme však již pozapomněli. A to je chyba. Je pravda, že jednoduchá řešení neexistují, a je nepravděpodobné, že by se hlavní velmoci na čemkoliv v brzké době domluvily. To však neznamená, že na existenci těchto problémů můžeme skutečně zapomenout. Nikdo nepředvídal současnou krizi v arabském světě; před tím, než vybuchla bomba pouličního násilí, by však bývalo bylo dobře se tamními problémy zabývat.
Západní vlády jsou nyní samozřejmě zaneprázdněny: Snaží se zachránit EU, zachovat moc Spojených států a ujistit se, že britská ekonomika bude v budoucnu důležitá nejen díky výrobě pamětních tretek z královské svatby. Až však budeme chtít posoudit, zda se jim to podařilo, nedívejme se na sílu politických strategií. Dávejme raději pozor, jaké poznámky si o nich vyměňují obchodníci s cennými papíry.
Pohled z Řecka
Premiér si neví rady
Rattingová agentura Standard & Poor's 9. května opět snížila Řecku známku, což vypovídá o zneklidnění finančních trhů. Dluhem sužované Řecko zatím zahájilo vyjednávání o novém evropském podpůrném plánu. Premiér Jorgos Papandreu už nemá po ruce žádná další řešení, jak se vypořádat s dluhovou krizí a jak vyvést vládu z letargie, konstatuje na titulní straně deník Ta Nea. Socialista Papandreu, který zastává funkci premiéra od roku 2009, musí čelit kritice některých svých ministrů: Andreas Loverdos (ministr zdravotnictví) tak například otevřeně vyzývá k urychlení reforem a privatizace. Ve středu 11. května se mají německá kancléřka Angela Merkelová, předseda Evropské komise José Manuel Barroso a předseda Evropské rady Herman Van Rompuy sejít v Berlíně. Na „klíčovém setkání“ má trojka diskutovat o boji proti krizi v eurozóně, upřesňuje list.
