Evropané budoucnosti? Dvojčata Jedwardovi (Irsko) na semifinále pěvecké soutěže Eurovize 12. května 2011 v německém Düsseldorfu.

Eurovize – Evropa zítřka

Soutěž Eurovize, která má proběhnout 14. května a je považována za západoevropské představení nižší kategorie, velice zajímá badatele, kteří prostřednictvím populární televizní show objevují „novou Evropu“.

Zveřejněno dne 13 května 2011 v 14:06
Evropané budoucnosti? Dvojčata Jedwardovi (Irsko) na semifinále pěvecké soutěže Eurovize 12. května 2011 v německém Düsseldorfu.

Stále větší počet badatelů považuje Waterloo za událost, která měla pro Evropu zásadní význam – nikoliv jako bitva, ale jako píseň.

Tento hit zazněl po celém světě a švédské skupině ABBA vynesl v roce 1974 vítězství v hudební soutěži Eurovize, díky níž se široká veřejnost seznámila rovněž se jmény, jako Olivia Newton-John, Julio Iglesias, Céline Dion a písní Volare.

Každoročně v květnu vysílá na soutěž, jež se poprvé objevila v roce 1956, svou skupinu čtyřicet zemí světa od Islandu po Ázerbájdžán. Hudební událost dnes sleduje v přímém přenosu 125 milionů diváků, kteří mohou pro svou oblíbenou píseň hlasovat po telefonu.

Kýč ve své nejčistší podobě

Hlasatelé dobrého vkusu se ušklíbají. Eurovize se pravidelně setkává s ostrými kritikami. Přívlastky se pohybují od „hloupé a banální popové břečky“ po „špatný vkus v ryzím stavu“. V roce 1998 zvítězil izraelský transsexuál přezdívaný Dana International se skladbou Diva. V roce 2006 zvítězila píseň Hard Rock Hallelujah finské heavymetalové skupiny Lordi, jejíž členové vystoupili v přestrojení za příšery. V roce 2008 vystoupila za Irsko loutka krocana.

Newsletter v češtině

Už nějakou dobu se ale stoupenci nového směru univerzitního výzkumu domnívají, že 125 milionů fanoušků přece jen něco znamená. Tito badatelé nezkoumají hudební kvalitou Eurovize, ale místo toho se zabývají otázkami, jako „koncept evropského společenství“, vítězství pro „kulturně periferní národy“ nebo posilování „panevropské identity“ zákazem volit pro svou vlastní zemi.

Terry Wogan, který po třicet sedm let moderoval přenosy Eurovize ve Velké Británii, patří k euroskeptikům. „Je to hudební soutěž“, řekl v roce 2009 Evropské vysílací unii, která představení organizuje. Cílem zemí není „upevnění postavení v [evropském] společenství.“

Eurovizi zkoumají už řadu let desítky vědců různého zaměření od univerzity v Georgetown po univerzitu New York v Abú Dhabí; organizují kolokvia a píší do vědeckých časopisů od European Journal of Political Economy po Journal of Queer Studies in Finland.

Vztahy mezi Eurovizí a komunitou gayů

S cílem dát těmto eurovizionářům mediální prostor založila Američanka Karen Frickerová, která vyučuje divadelní vědu na univerzitě v Londýně a je velkou odbornicí na Eurovizi, a Milija Gluhovic, profesor divadelní vědy na britské univerzitě ve Warwicku, v roce 2009 Výzkumnou síť Eurovize, na jejíž internetové stránky se zapsalo zhruba 900 členů.

Během loňské soutěže, která se konala v Norsku, zorganizovali členové sítě na univerzitě v Oslu jednodenní seminář s názvem: Stanovení výzkumného programu pro Eurovizi.

Jeden z účastníků debaty představil případovou studii o kandidátech ze zemí bývalého východního bloku, kde je soutěž považována za symbol začlenění do západní Evropy.

Milija Gluhovic a Karen Frickerová získali v červenci roku 2010 od britské vlády 50 000 dolarů na uspořádání série konferencí v roce 2011 na téma „Eurovize a ‚nová‘ Evropa.

První workshop s názvem „Evropské okraje a rozmanité modernosti“ se konal 18. února nedaleko Londýna. Účastníci se zabývali studií vztahu „barbarský Východ – civilizovaný Západ v současném evropském veřejném životě“, jak praví brožura. Druhá konference s názvem „Gayfikace Evropy“ bude věnována otázkám vztahu mezi pohlavími a vztahu mezi Eurovizí a gay komunitou, která si soutěž velice oblíbila.

Myšlenka na soutěž se zrodila v roce 1955 s cílem vybudovat vztahy mezi bývalými rivaly díky novým technologiím. Zástupci Evropské vysílací unie z třiadvaceti západoevropských zemí se sešli v Monaku, kde se dohodli na pořádání mezinárodní televizní soutěže, což byl na tu dobu ambiciózní projekt. Soutěž se poprvé vysílala o rok později ve švýcarském Luganu za účasti pouze sedmi zemí. Před deseti lety se myšlenkou znovu začali zabývat dva američtí vysokoškolští vyučující. Ivana Raykoffa, který vyučuje výtvarné umění na New School v New Yorku, a Roberta Tobina, profesora cizích jazyků a literatury na Clark University ve Worcesteru ve státě Massachusetts, oba velice zaujalo vítězství Dany International. Začali tehdy o Eurovizi psát články a hovořit na mezinárodních konferencích, ačkoliv se soutěž v USA nikdy nevysílala. U příležitosti pátého výročí soutěže zveřejnili na internetu výzvu k zahájení univerzitního výzkumu.

Barometr evropských hranic

„Dostali jsme lavinu článků,“ vzpomíná Raykoff. Na jejich základě pak vznikla publikace s názvem A Song for Europe [Píseň pro Evropu], která byla vydána v roce 2007 jako „první mezioborová univerzitní studie“ o Eurovizi.

K autorům patří například Lutgard Mutsaers, který uvádí, že Nizozemí prolomilo rasové bariéry, když v roce 1964 představilo prvního nebělošského kandidáta, nebo Alf Björnberg, který se soustředil na umělce, kteří si prostřednictvím soutěže stvrzují etnickou příslušnost. Kniha neobsahuje příliš mnoho článků ze západní Evropy, kde Eurovize vznikla, a intelektuálové jí dnes pohrdají. Robert Tobin spatřuje v Eurovizi „barometr evropských hranic“, protože je méně výlučná než EU nebo NATO. „Dokonce i Bělorusové mohou říct, že jsou součástí evropské organizace,“ upřesňuje Tobin.

Evropa-USA

Evropané jsou stejně plytcí jako Američané

„Američané měli k Evropě vždy masochistický vztah,“ píše britský autor Simon Doonan v listu Slate US.

„Plazíte se před kýmkoliv, kdo mluví s britským přízvukem, bez ohledu na pravděpodobně katastrofický stav jejich chrupu. Jakmile Žáby [anglosaská přezdívka pro Francouze – pozn. překl.] napíšou další pohrdlivou knihu o tom, nakolik jsou jejich ženy elegantnější, hubenější a kultivovanější než Američanky (knihy jako Francouzsky netloustnou a podobně), Američané si ji okamžitě vyběhnou koupit, aby se mohli lépe oddávat sebemrskačské a neopětované Frankofilii.“

Podle Doonana se Američané „rozhodli, že Evropa představuje protipól hrubého amerického materialismu”. Existuje však i protipól tohoto eurofetišismu – letos už 56. ročníkhudební soutěže Eurovision, ve které se

„Evropané jednou do roka rozhodnou dát si pauzu, chvíli se neopíjet, neobchodovat s prostitutkami a nepáchat sériové vraždy; místo toho se tulit u televize a sledovat více než 40 zemí jak spolu bojují o titul nejlepšího popového umělce roku. […] Připravte si své mimické svaly! Pokud v sobotu zvládnete celý, více než tříhodinový program (můžete se dívat i na internetovéstránce soutěže Eurovision), zaručuji vám, že na konci z vás i poslední zbytky víry v evropskou nadřazenost spadnou jako stahovací prádlo.“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma