Vyberte si jazyk
Ministři financí eurozóny otevřeli 17. května cestu k restrukturalizaci řeckého dluhu eufemismem. „Reprofilování“: Toto slovo bylo zvoleno proto, aby nevyděsilo věřitele, a znamená, že euroskupina by mohla volit jistou „light restrukturalizaci“, píše na titulní straně list Handelsblatt.
Podle hospodářského deníku vedou z řecké krize čtyři cesty: Nové půjčky, které by Řecku umožnily obnovit růst, to znamená pokračovat ve stávající politice, což je podle ekonomů nerealizovatelný scénář; další je „mírná restrukturalizace“, kdy by věřitelé dobrovolně svolili k prodloužení doby splatnosti dluhů a snížení úroků; tvrdší restrukturalizace dluhu v podobě umazání části pohledávek; či nakonec odchod země z eurozóny.
Pro věřitele začalo odpočítávání doby, než dojde k restrukturalizaci, a tedy i ztrátám, domnívá se Handelsblatt. Německá vláda už začala jednat s bankami, pojišťovnami a dalšími fondy, které drží řecké obligace.
„Deutsche Bank interně akceptovala odpis pohledávek ve výši 20 – 30 % [...] a připravila se na ztráty. [...] Ale tato light restrukturalizace – mezi členskými státy nepanuje shoda ohledně radikálnějšího postupu – není ničím jiným než pouhým mezikrokem k tvrdším opatřením. Dnes už téměř žádní ekonomové nenavrhují pouze částečné umazání dluhu.“
Newsletter v češtině
Stávající situace obestřená nejistotou je „pro investory testem trpělivosti“, poznamenává Financial Times Deutschland. Avšak podle tohoto vlivného německého hospodářského deníku plán „mírné“ restrukturalizace selhal ještě před svým schválením.
„Prodloužení doby splatnosti problémy země vyřešit nemůže. [Finanční] úleva, kterou přinese, je moc malá. Od Řeků toho nelze moc očekávat. I když vláda při návštěvách Berlína a Bruselu ráda ujišťuje, že bude více šetřit, sotva se jí to podaří. Je více než jisté, že spíše než na Řeky se bude třeba spoléhat na Evropany - a zejména Německo. Jen pokud Němci dají jasně na srozuměnou, že to se záchranou Řecka myslí vážně a že nepřipustí „tvrdou restrukturalizaci“, budou investoři na finančních trzích opět moci mít důvěru v řeckého dlužníka. K tomu jsou zapotřebí další půjčky, ovšem bez vysokých úroků.“
V Aténách tyto diskuze sledují s obavami. Ta Nea píše na titulní straně o „evropských hrách o konsenzus“. EU totiž považuje souhlas konzervativní opozice s úspornými opatřeními za nutnou podmínku k poskytnutí nové půjčky ve výši 50 až 60 miliard euro. „Brusel si hraje s ohněm,“ domnívá s editorialista Jorgos Papachristos.
„Předseda euroskupiny [Jean-Claude Juncker] vůbec poprvé mluví o možnosti reorganizace dluhu, ale ještě předtím je třeba provést řadu opatření, další privatizace a zejména získat souhlas konzervativní opozice. Svým tlakem na potřebu dosažení konsenzu v politickém spektru z toho Brusel dělá podmínku. Ale v případě neúspěchu budou předčasné parlamentní volby.“
Z pohledu Londýna je naprosto zásadní dosažení konsenzu. Neboť Řecko by mohlo být podle Guardianu„dalším Lehmanem“, bankou, jejíž pád byl spouštěcím okamžikem finanční krize. Podle novinářeLarryho Ellliota existují dva možné postupy:
Prvním je přeměna měnové unie v unii politickou a vytvoření rozpočtových mechanismů pro transfer zdrojů v jednotném fiskálním prostoru. To by naplnilo ambice architektů eura a připustilo by to, že stávající kompromis je svou povahou nestabilní. Druhým by bylo připustit porážku a obezřetně vypracovat plány na dvourychlostní Evropu, jejíž periferní část by s jádrem pojilo pouto pevných, avšak upravitelných směnných kurzů. Ani jedna z těchto možností se nejeví jako pravděpodobná, i když pád Lehmanů poukazuje na limity současného provizoria. O budoucnosti eurozóny se nerozhodne v Aténách, ale v Paříži a Německu. Obě tyto těžké váhy do „Projektu“ investovaly tuny politického kapitálu a trvají na tom, aby z klubu nikdo nevystoupil a nezkrachoval.
V Madridu siEl País všímá
„paradoxu úsporných opatření, který sužuje Řecko a je pravděpodobně i strašákem pro Irsko. Povinná fiskální kázeň omezuje potenciál růstu zachraňovaných států, a tedy i jejich možnost splácet dluhy. Z této slepé uličky vede jen jedno východisko: Velké snížení reálných mezd v zachraňovaných státech, které musí doprovázet reformy. Brusel čelí riziku, že by Řecko mohlo být předvojem toho, co se může stát v Irsku a Portugalsku. Jisté je, že Berlín a Paříž si nemohou krach záchrany Řecka dovolit. To by vytvořilo demoralizující precedens. A z toho důvodu se začínají stavět k dalšímu plánu na záchranu Řecka ‚chápavě’.“
Avšak v Amsterdamu právník a historikThierry Baudet a ekonomDavid Hollandersna stránkách listu Volkskrant připomínají, že
„většina nizozemských, německých, britských a finských občanů – což v demokracii není úplně zanedbatelné – v solventnost Řeků nevěří. (…) Aby se těmto krizím zabránilo do budoucna, bude zapotřebí, jak napsal [nizozemský ekonom] Harrie Verbon, vytvořit ‚silnou instanci’, která by nastolila rozpočtovou disciplínu. (…) Po krůčcích se blížíme ke Spojeným státům evropským. Je to opravdu to, co chceme? Pokud je to cena za jednotnou měnu, tak je možná příliš vysoká.“
