Den 31. července připadá na padesáté výročí založení baskického nacionalistického hnutí ETA. Jeho honba za vytvořením nezávislého státu, který by se měl rozkládat na obou stranách hranice mezi Španělskem a Francií, stála život více než 800 lidí. V tomto týdnu, kdy ETA opět udeřila, přináší list the Observer zprávu, že hnutí, které bylo od roku 2005 oslabeno, se opět dává do pohybu, tentokrát stojí v čele ženy.

V Albijských zahradách v Bilbau pomalu kráčí pod platany zhruba 50 starších lidí. Většinu z nich tvoří ženy se zamračeným výrazem ve tváři. Nad hlavami nesou transparenty s fotografiemi. Jde o pokojný protest, ale tváře na fotografiích patří jejich uvězněným synům, dcerám, manželům, manželkám a sourozencům, kteří patří k organizaci ETA, baskické separatistické skupině, která za poslední čtyři desetiletí zavraždila při bombových útocích a střelbě na 800 lidí. Na těch čerstvějších fotografiích jsou mladé obličeje a je mezi nimi plno žen. Patří mezi 750 osob, které si odpykávají trest za zločiny spojené s působením skupiny ETA.

Pro většinu Španělů jsou členové ETA krvežíznivými teroristy. Pro lidi, kteří v Albijských zahradách pochodují s fotografiemi, to jsou „političtí vězni“ či „vlastenci“. „Proč jsme zabili některé nepřátele našeho národa? Protože nás k tomu donutili.“ Takový je pohled Manuela, strýce Irantzu Gallasteguiové, ženy, která se účastnila ohavného únosu a zavraždění mladého baskického radního Miguela Angela Blanca.

Dnes má oslabené vedení ETA svou základnu zejména přes hranici, ve Francii. Plakát s těmi „nejhledanějšími“ zločinci, který zdobí zdi policejních stanic po celé jižní Francii, ukazuje šestici členů ETA. Čtyři muži byli od vytištění plakátů, před 15 měsíci, už zadrženi. Zbylí dva členové jsou ženy, které jsou stále na svobodě. Jedná se o Iratxe Sorzabalovou a Izaskun Lesaka. Vyváženost pohlaví, kterou tyto plakáty odráží je znamením hluboké změny uvnitř skupiny, která má konzervativní katolické kořeny. ETA byla kdysi světem mužů. Po mnoho let platilo, že úlohou ženy bylo být matkou a truchlit nad hroby mužských aktivistů. „Byly chápány jako ochránkyně rodinného krbu,“ říká Jesus Casquete z Baskické univerzity.

Iratxe Sorzabalová a Izaskun Lesaka jsou důkazem toho, kam až se ženy od té doby dostaly. Sorzabalová je s organizací spojována už více než deset let. Nyní je jí 37 let. V roce 1997 byla ve Francii na dva roky uvězněna poté, co ji policie zadržela spolu se dvěma ozbrojenými mužskými členy ETA na jedné farmě patřící bretaňským separatistům. V roce 1999 se vrátila do Španělska, kde se v Irunu stala učitelkou baskického jazyka a mluvčím vězňů z řad ETA. V roce 2001 byla zatčena a opět propuštěna. O jejím působení v řadách komanda ETA se tehdy nenašlo dost důkazů. Uprchla do Francie, kde se jí podařila řada zázračných útěků. V únoru spolu s tehdejším šéfem operací ETA, Iurgi Mendinuetou, havarovala v kradeném voze. Než utekli, vykopali nedaleko jámu, do které schovali notebook. Ten v sobě ukrýval fotografii Sorzabalové s malým dítětem.

Ostatně není první operativní ženou ETA, která pod falešným jménem vychovávala dítě v malém francouzském městě. Experti ji řadí mezi jestřáby ETA. Tedy ty, kteří věří, že pokud se má naplnit sen o vytvoření baskického státu, který by se skládal ze čtyř španělských provincií a části jihozápadní Francie, tak zabíjení musí pokračovat. Dnes je jednou z těch, kdo má největší šanci získat místo po Mendinuetovi. Izaskun Lesaka, které je 34 let má v hierarchii ETA možná ještě vyšší postavení. Španělsko opustila v roce 2002 a čerstvé informace o její osobě jsou vzácností. Podle některých informací je autorkou komuniké ETA a jednou ze tří osob, které nad skupinou vykonávají politický dohled a udělují komandům rozkazy. Tak vysoko se dostalo jen několik žen. „Cesta k získání vedoucího postavení vede skrz aktivní působení v komandech,“ říká historička Carrie Hamilton. „Je tedy nevyhnutelné, že se některé z nich jednou dostanou do vysokých pozic.

Statistiky i neoficiální údaje ukazují, že se situace rychle změnila od roku 2002. Tehdy tvořily ženy mezi všemi vězni spojovanými s organizací ETA pouze 12%. Do roku 2009 toto číslo vzrostlo na 25%. Pokud vezmeme jako ukazatel poslední vlnu zatýkání, dostaneme se téměř na polovinu. Ne všechny to překvapuje. Ženy byly v organizaci od samého počátku, ačkoliv se téměř výhradně staraly zázemí. Pracovaly v zabezpečených domech, ukrývaly aktivisty a zbraně. Sledovaly politiky či policejní důstojníky na mše, skromně seděly v zadních lavicích kostelů.

Matky a mučednice

První ženy, které vstoupily do komand ETA, pokládaly své pohlaví za překážku. Neblaze se proslavila zejména Idoia López Riaño, alias La Tigresa. Tygřice. Okouzlující zelenooká pistolnice, kterou policie, novináři i někteří kající se bývalí souputníci vykreslovali jako vraždící lidožravou obludu. Vypráví se legendy o jejích výpravách na diskotéky, kde se seznamovala na lásku na jednu noc s mladými policisty, aby pak za pár dní do jiných vystřílela zásobník. Dnes si odpykává třicetiletý trest za 23 vražd. „Často si stěžovala, že ženy se musí předvést dvakrát lépe než muži,“ vypráví její bývalý druh ve zbrani. Během posledního desetiletí se objevil nový trend.

Prvním symbolem změny byla Olaia Castresanová, 22letá učitelka mateřské školy ze San Sebastianu. Během týdne hlídala malé děti do šesti let a o víkendu a během prázdnin pro ETA vyhazovala do povětří věci i lidi. Jednoho dne ji v roce 2001 v letovisku v Torrevieja v rukách vybuchla bomba. Síla exploze poslala spršku sutě i částí těla do nedalekého bazénu. Castresanová se stala novou ženskou „mučednicí“. ETA po ní později pojmenovala i jedno komando. Záhy policie zaznamenala nárůst v počtu členek ETA. Některé, jako například Soledad Iparraguirrová šéfovali komandům. Iparraguirrová si u španělské policie získala status legendy, poté co odpřísahala pomstu za smrt jejího přítele, který zemřel v přestřelce s policií, když jí bylo 20 let. Policie jí vystopovala v roce 2004 na jedné farmě ve Francii, spolu s jejím milencem a lídrem ETA, Mikelem Albisu. Též našli jejich osmiletého syna, známého jako Pierre.

V den dalšího atentátu v Baskicku pokračuje život v separatistickém baru Herriko Taberna v Bilbau jako obvykle. Na zdi visí tři řady barevných fotografií. Jen z této čtvrti je ve vězení 24 lidí. Sedm z nich jsou ženy. Návštěvník baru nezůstane na pochybách, že je zde považují za hrdiny. Barmanka připouští, že je zná, ale nechce o tom hovořit. „Sama jsem byla ve vězení,“ vysvětluje, zatímco čepuje do sklenic pivo. „Nechci si zadělávat na potíže.“