Dnešního květnového rána roku 2009 vládne na autobusovém nádraží ve Vilniusu nebývalý klid. Kam se poděli všichni Bělorusové, kteří sem pravidelně přijížděli nabízet svým litevským sousedům drobné zboží? Od konce prosince 2007, kdy Litva vstoupila do Schengenského prostoru, se tu už téměř nikdo z nich neobjevuje. Vízum za šedesát euro, to je trochu drahý přesun. Pro obyvatele této pobaltské republiky, která vstoupila do Evropské unie v roce 2004, je Sovětský svaz jen vzdálenou vzpomínkou. Přitom jen pár desítek kilometrů odsud žije Bělorusko ještě naplno v sovětském delíriu. V zemi sevřené mezi EU a Ruskem pronásleduje KGB neúnavně odpůrce režimu. Od roku 1994 je stát v rukou Alexandra Lukašenka. Tento bývalý předseda sovchozu tu velmi brzy zavedl diktaturu. Běloruská republika, jak zní její oficiální název, zažila pouze krátké období demokracie mezi lety 1991 a 1994.

Tento časový úsek nicméně stačil k tomu, aby v roce 1992 vznikla v Minsku evropská univerzita humanitních věd (anglická zkratka EHU). Zvláštní bylo, že poslední evropský diktátor toleroval přítomnost tohoto soukromého zařízení par excellence na svém území téměř deset let. V červenci 2004 si pak museli všichni studenti a profesoři sbalit kufry. „Tahle univerzita funguje jako holubník,“ zněl důvod, který uvedli úřadující mocnáři v reakci na pravidelné návštěvy hostujících profesorů, kteří sem přijížděli ze Západu sdílet své poznatky.

„Vilnius se nabízel zcela jednoznačně,“ vzpomíná jeden z profesorů EHU Gregory Minenkov. Vždyť litevská metropole je od Minsku vzálena jen čtyři hodiny cesty. EHU se tedy oficiálně přestěhovala do Litvy, jen pár zastávek trolejbusu od centra hlavního města. Každý přispěl svou troškou do mlýna, aby přesun proběhl hladce. Litva nabídla prostory a víza, Evropská komise dotuje z velké části chod univerzity a zbytek projektu financují různé nadace.

Většina studentů má stipendium. To je případ i Bělorusky Aleny, která studuje třetím rokem politické vědy. „Pro spoustu mých krajanů je Vilnius také běloruským městem,“ říká. Obě země žily po téměř pět století pod jednou svrchovanou vládou – litevským velkovévodstvím. „Jezdit sem není žádný velký problém, Litevci nás přijímají dobře a autobusová doprava z Běloruska také funguje. Do Minsku jezdím často za rodinou a přítelem,“ pokračuje Alena. „Jedinou potíž představuje litevština, ale tu se tu v podstatě můžeme naučit a také tu skoro všichni mluví rusky.“

Současných 1800 studentů (z toho 800 zapsaných na e-learningu) vilniuské EHU studuje v ruštině nebo běloruštině. To znamená celkový nárůst o 1 000 % v porovnání se stavem v době zahájení provozu univerzity v litevském hlavním městě (v říjnu 2005). S 96 % nově přijatých Bělorusů, zapsaných do zhruba deseti oborů – od designu přes žurnalistiku a politickou filozofii až po mezinárodní vztahy – je EHU univerzitou s výraznou evropskou dimenzí, jejímž posláním je vzdělávat elitu běloruské demokratické země, kterou by se měla jednou stát. A to není všechno...

Pro většinu studujících je EHU především bránou na Západ, byť má tento sen své meze... Student třetího ročníku jménem Siarhei si je toho dobře vědom: „Vím, že až jednou dokončím studia, bude pro mě těžké získat vízum a další doklady k tomu, abych mohl legálně pracovat v Evropské unii.“ Jakou tedy mají před sebou budoucnost tito mladí vzdělanci ověšení diplomy? Absolventský titul EHU Bělorusko neuznává. V zemi, kde je zaměstnanost z 80 % ukotvena ve sféře veřejné, je pro studenta této školy obtížné najít místo.

KGB sleduje velmi zblízka některé „kriminálníky“, hledající útočiště v univerzitních lavicích EHU. Jedná se o hrstku mladých lidí zapojených do běloruského opozičního hnutí. Patří k němu i Tatiana Elavaya, která dříve stála v čele Zubru a dnes šéfuje Buntu. Ke své matce se nevrátila od posledních prezidentských voleb v roce 2006. V malé garsonce ve Vilniusu poskytuje přechodné bydliště stoupencům opozice. „Pro běloruskou opozici je Vilnius velice důležitý. Ale východní partnerství, které krystalizuje na evropské scéně, nás začíná izolovat. Navazování kontaktu s Lukašenkem znamená odstřihnout se od revoltující mládeže. Umírněnost v Bělorusku k žádným změnám nepovede,“ zdůrazňuje Elevaya. Většina studentů EHU, kteří jsou spíše oportunisty než aktivisty, tento radikální postoj zdaleka nesdílí.

Rosinska