Neočekávané a drtivé vítězství Skotské národní strany (SNP) ve volbách do skotského parlamentu, které se konaly 5. května, v nichž strana oproti očekávání získala 69 z 129 křesel, otevřelo cestu k uspořádání referenda o nezávislosti Skotska. Možnost získání nezávislosti, na kterou se ještě před 10 či 15 lety pohlíželo jako na chiméru, se začíná brát vážně. Ačkoliv podle nedávných průzkumů veřejného mínění si oddělení paradoxně přejí více Angličané než Skotové.

Skotský systém samosprávy zavedli v roce 1997 labouristé. Za touto decentralizací se skrývá myšlenka, že čím víc budou mít Skotové autonomie, tím méně budou prahnout po nezávislosti. Podle mnoha názorů tomu bylo právě naopak. Vítězství SNP má vzhledem k paralelám v podobě úsilí o získání nezávislosti Baskicka a Katalánska dopad i na Španělsko. Existuje ovšem nepřeberné množství rozdílů. Spojené království se sjednotilo před čtyřmi stovkami let nástupem skotského krále Jakuba VI. na anglický trůn a tento svazek stvrdily dobrovolně i o sto let později v roce 1707 oba parlamenty. Neexistuje tam tedy složitá politická mapa 17 autonomií s rozdílnou úrovní úsilí o získání autonomie. Odejít chce ten chudý, nikoli bohatý. Navíc není zpochybňována národní identita Skotů a Angličanů.

Ať už je tomu jakkoliv, možnost, že charismatický představitel stoupenců nezávislosti vyhlásí referendum, v Británii nevyvolává žádnou bouři. „Ze strany SNP je poněkud optimistické domnívat se, že mohou referendum o nezávislosti vyhrát,“ domnívá se historik Sebastian Balfour, emeritní profesor Moderních španělských studií při London School of Economics. „V případě negativního výsledku by SNP značně utrpěla, protože jde o hodně specifickou situaci, která se od té španělské značně liší, a protože pro nezávislost Skotska je mnohem více Angličanů než Skotů a proti ní je méně Angličanů než Skotů. Mezi Skoty je rozšířen názor, že pouto s Anglií je třeba zachovat. Je to, jako kdyby Angličané přeskočili z nacionalisticko-imperialistické identity do identity postnacionální, občanské či lokální nebo snad regionální. Silně pochybuji, že by SNP v této chvíli referendum skutečně navrhla. Jiná věc je, a myslím, že to je jejich dlouhodobá strategie, demonstrovat schopnost hájit zájmy Skotska,“ domnívá se Balfour.

Jak může drtivé vítězství SNP ovlivnit Španělsko? „Do určité míry může vést k nárůstu zastánců nezávislosti v průzkumech veřejného mínění, ale jinak si nemyslím, že bude mít velký vliv,“ domnívá se Balfour. „Nevidím to jako příliš významné. Obě situace jsou značně rozdílné. Ve skutečnosti je to Skotsko, které se nyní blíží Katalánsku a Baskicku v tom ohledu, že má nacionalistickou stranu disponující parlamentní většinou. A to ve Španělsku není nic nového,“ dodává.

Skotsko je nacionalistické „v tom smyslu, že lidé se cítí být na prvním místě Skoty; ale na druhou stranu zároveň Brity,“ uvádí David McCrone, spoluředitel Institute of Governance při Univerzitě v Edinburghu. „V Katalánsku má tato otázka pětistupňovou škálu: Je možné se cítit jako Katalánec, a nikoliv jako Španěl; více Katalánec než Španěl; Katalánec stejně jako Španěl; jako Španěl, a nikoliv Katalánec. V tomto ohledu je Skotsko mnohem více skotské než Katalánsko katalánské. Hodně to souvisí s emigrací z jiných částí Španělska. A také nejspíš s jazykovou otázkou,“ ujišťuje.

V případě Skotska jazyk není problém. „Jazyk už přestal být mýtem, které je třeba zaplatit, aby člověk mohl být Skotem,“ vysvětluje. „Být Skotem je otázka teritoriální, nikoliv otázka jazyková či etnická. A proto je snazší, aby se lidé, kteří přijdou do Skotska, cítili jako Skotové. Jazyk se nestává důvodem existence, základním prvkem národní identity či formou vyjádření rozdílů, jak je tomu v Quebecu.“ Či ve Walesu, kde je nacionalismus mnohem slabší než ve Skotsku, ale kde téměř každý čtvrtý Velšan mluví velšsky. Z toho plyne, že diskuze o nezávislosti má ve Skotsku mnohem pragmatičtější tón než v Baskicku či Katalánsku. Podle McCroneho za volebním triumfem SNP není ani toliko snaha o získání nezávislosti jako takové jako spíš úrovně samosprávy, kterou Skotové požadují.

„V posledních 20 letech jsme se málo zaměřovali na rozlišování mezi nezávislostí a autonomií a spíše na studium toho, jak se samospráva vyvíjí. Současná diskuze je však o míře samosprávy a o tom, jak získat více autonomie. McCrone se vysmívá zjednodušování, s nímž Londýn ke skotské otázce přistupuje. „Jeho vize spočívá ve dvou úhlech pohledu: Skotsko nikdy nezíská samostatnost, nebo naopak, že jeho nezávislost je nevyhnutelná. Myslím, že je to mnohem komplikovanější. Žijeme ve světě, v němž je význam pojmu nezávislost problematický. Ve skutečnosti hovoříme o stupních autonomie. Jestliže se pod nezávislostí rozumí klasický samostatný stát 19. století s vojskem, hranicemi a všemi těmito záležitostmi, pak samozřejmě nikoliv. To není svět, ve kterém žijeme.“ „Žijeme ve světě, v němž se samospráva sdílí na několika úrovních,“ vysvětluje. „Jak Španělsko, tak Británie jsou členy Evropské unie. A EU má moc. Nejde tedy o otázku absolutní suverenity, ale suverenity sdílené.

„Osobně odhaduji, že Velká Británie půjde cestou konfederace,“ pokračuje David McCrone. „Jinými slovy až to bude jednou v budoucnosti nutné, bude existovat více úrovní samosprávy. Stejně tak tomu bude ze zcela jiných důvodů a v jiném kontextu v Belgii. Devoluce pravomocí ve Vlámsku a Valonsku je značná. Směřujeme ke konfederálnímu světu. Nikoliv ke světu zcela nezávislých států. Světu, v němž Skotsko, Katalánsko a později i Baskicko zajdou v míře autonomie ještě dál. Věci se mění. A naprosto klíčové je chování centrálních vlád. Konzervativci se z toho náležitě poučili. Již nejsou tak agresivní a hloupí, jako když byli u moci. Uvidíme, jestli to vydrží,“ uzavírá.

Je na pořadu dne vytvoření Rozděleného království Velké Británie? Jak prohlašuje Alex Salmond: „Říkali, že nikdy nebude skotský parlament, a máme ho. Říkali, že nikdy nevyhrajeme volby, a vyhráli jsme je v roce 2007. Že nikdy nezískáme absolutní většinu, a máme ji. Teď říkají, že nikdy nevyhrajeme referendum o nezávislosti.“ Kdo ví!