Špatná výchova

MÍRA organizovaného sadismu, který katolická církev a stát způsobily dětem, jak vyplynulo ze zprávy Výboru proti zneužívání dětí, je příliš veliká na to, aby se dala omluvit. V letech 1936 až 1970 bylo 170 000 dětí svěřeno do asi 50 škol pro chudé, což v každé věkové skupině odpovídá více než jednomu dítěti ze sta.

Tato uvedená čísla jsou příliš abstraktní, takže člověk si lépe představí jednotlivé konkrétní příklady. Řádového bratra rozčílila neschopnost pomalého žáka správně odpovídat na otázky: “Uhodil hocha, chytil jeho hlavu a prudce s ní udeřil . . . o lavici.”

Dítě vnímalo muže, který ho bil, následovně: “Byl jako vlk, jehož čelisti doslova vystupovaly, s obnaženými zuby . . .” Když do pokoje řádového bratra přišel chlapec, bratr zvýšil hlasitost svého rádia na maximum a řekl chlapci: “sundej si to pyžamo, teď můžeš křičet, jak budeš chtít, ty jeden malý hajzle”.

Co se to stalo s naší společností, která dovoluje svěřit děti systému, jenž je plný teroru? Irsko, které nedávno získalo nezávislost, v podstatě schválilo systém dětských vězeňských táborů, fungujících na principu svévolného násilí, naprosté mravní zkaženosti a pocitu absolutní beztrestnosti.

Takováto zařízení jsou většinou také spojována s totalitou. V Irsku nebyl totalitní režim, ale zejména pro chudé děti, byly vytvořeny obdobné podmínky. Metody používané ve školách pro chudé připomínají koncentrační tábory: holení hlav, ponižování a dezorientace, aby se zlomila chovancova osobnost; štvaní psů na chovance a bití chovanců, kteří byli pověšeni na věšáku na zdi.

JAK SE VYTVOŘIL tento totalitní systém? Bylo by příliš jednoduché mluvit o zrůdách. Jeptišky a řádoví bratři, kteří vedli tyto vězeňské tábory, prožili své dětství na obyčejných statcích, obchodech a ulicích. Byli hodnými děvčaty a chlapci z dobrých rodin, kteří udělali radost svým rodičům tím, že vstoupili do řehole.

Většina z nich nezačala jako sadisté. Naučili se, stejně tak jako všichni trýznitelé, odlidštit své oběti a považovat hrozné za normální. Tento smysl pro normálnost byl zesílen skupinovou dynamikou, kde ti, kteří již trpěli, vyvíjejí nátlak na ty, kteří ještě nic takového nezakusili. Jeden řádový bratr vypověděl Výboru o “události, při které ostatní řeholníci začali tleskat, když se zjistilo, že potrestal jednoho ze svých žáků ranou pěstí do obličeje – pro tohoto bratra to bylo poprvé, co udělil tak drsný trest.”

Jednalo se také o stálé předávání informací. Nejen, že Ministerstvo školství bylo dobře informováno o násilnických praktikách, ale stejně tak dobře to věděl i stát a církev, dva úzce propojené pilíře. Irský premiér Eamon De Valera i dublinský arcibiskup McQuaid byli do 60. let osobně informováni.

INTERNÍ KRUTÉ praktiky by byly mohly při této vnější informovanosti přežít pouze ze 3 důvodů: díky moci, sexu a společenské třídě. Ti, kteří zneužívali děti, čerpali moc z veliké důležitosti církve, která se stala rouškou beztrestnosti. Ústavní násilí bylo vyjádřením absolutní moci. Jeden řádový bratr řekl Výboru, že “bití chlapců mu dávalo pocit moci.”

Míra zvrhlosti, jakou se často tato moc projevovala, svědčí o typu lidí, kteří nejsou zvyklí mít moc. Někteří z těchto lidí, kteří jsou výsledkem bývalé kolonizované společnosti se silným pocitem méněcennosti a sami žijí uvnitř autoritářské náboženské struktury, začali vidět tuto formu moci jako osvobození se od čehokoli. V jednom případě řádový bratr nutil 12-ti-letého chlapce, aby slízal výkaly z bot. Praktiky, při nichž člověk mohl udělat cokoli, co se mu zlíbilo, se nevyhnutelně změnily v praktiky bez jakéhokoli omezení.

DRUHÝM DŮVODEM ke krutým praktikám byl sex - nenávist těla vycházející z náboženství, která byla vyjadřována řádovými bratry tak, že ubližovali tělům svých svěřenců. Šlo tu také o perverzní sexualitu, která přecházela od posedlosti čistotou k posedlému sexuálnímu ničení. Svědek se Výboru svěřil: “Sex? Mé sexuální zasvěcení se odehrálo v zadní kuchyni, tělo bylo zaklíněno proti kotli, pálila mě noha a znásilnění spáchal bratr Dax.”

TŘETÍM DŮVODEM byla příslušnost k určité společenské třídě. Jednalo se o společnost, ve které střední vrstva hysterickým opovržením chudými vyjádřila pocit nejistoty o své postavení. Násilí bylo podněcováno psychotickou nenávistí všeho, co neodpovídalo modelu úctyhodné křesťanské rodiny. V Goldenbridge se děvčatům říkalo, že jsou “nečistá” a “horší než vojáci, kteří ukřižovali Krista”. Chlapcům, kteří byli syny svobodných matek, se říkalo, že jejich matky jsou “staré děvky”.

Tento zdeformovaný vztah k moci, sexu a společenské třídě se ve zmíněných zařízeních projevoval s hrůznou přesností, ale byl rozšířen i do ostatní společnosti. Tím se tento vztah stal temným stínem Irské republiky, která ve skutečnosti ani nevznikla.