Vyberte si jazyk
Představte si, že jsem Marťan, který právě přijel na Zemi a nic neví o Blízkém východě. Jak byste mi vysvětlil, co se nyní v arabském světě děje? Je to velké povstání za demokracii a svobodu, nezávislost a lidská práva. Děje se tak vůbec poprvé po rozpadu osmanské říše. Všechny arabské země se v zásadě vyvinuly po zániku tohoto státu. Některé sice mají samostatnou historii vlastního národního státu, jako Írán, Turecko, částečně Saúdská Arábie, ale koloniální éra měla na tamní politiku obrovský dopad. Proto se vynořily autoritářské státní struktury, protože nové státy se snažily vytvořit ideu toho, co to znamená být Syřanem, Iráčanem, Jordáncem a podobně. A teď, poprvé od konce tohoto imperiálního systému, vidíme povstání. Má tedy kořeny uvnitř společnosti samé a žádá nový druh politiky. Také to ukazuje, že arabský svět je vnitřně propojený, protože totéž se děje téměř v celé oblasti. Díky televizím, jako je al-Džazíra a al-Arabíja, vznikla veřejná sféra. Tyto nové televize vysílají velmi nezávisle, a to je v této oblasti rovněž novum. Díky tomu mohl vzniknout nový druh politického vědomí, nové porozumění politice, a tedy i nové požadavky. Jsou to požadavky na odpovědnost mocných a sociální spravedlnost. Některé z těchto protestů jsou skutečné hladové bouře, zejména v Egyptě, ale i v Bahrajnu a Saúdské Arábii. Dnes proto máme demonstrace od Maroka až po Arabský poloostrov.
Znamená to, že arabské společnosti nyní toto dědictví autoritářství překonaly? Co se vlastně stalo? Abychom porozuměli fenoménu autoritářství v této oblasti, musíme si uvědomit, že tamní státy jsou dědici násilného období kolonialismu a poté i postkoloniálního odporu. Jedinými životaschopnými institucemi po zřízení národního státu tam byly armády. Přirozeně se tak na špici ocitli vojenští vůdci, nikoliv organicky vyrostlé státní struktury. V Evropě se tyto struktury vyvíjely po staletí, byla zde Francouzská revoluce, dvě světové války, Hitler, všichni ti Mussoliniové a Frankové. Občanská společnost se i v Evropě vyvíjela velmi pomalu, a tedy i životaschopná demokracie. Kdežto arabský svět nezažil onen „luxus mít dějiny“. Teď se však struktury vyrostlé zespoda postavily proti autoritě státu a jeho suverenitě. Děje se tak proto, že společnost měla mezitím příležitost se vyvinout, zorganizovat se a institucionalizovat se. Je to historický moment, který změní vše, co o tomto regionu zatím víme. Cesty zpět už není. Režimy, jako byl ten Mubarakův nebo Bin Alího, už nejsou přijatelné. V celé oblasti panuje konsenzus, že stát se musí za své činy zodpovídat občanům.
Co arabské revoluce znamenají pro Evropu? Existuje mnoho výzev bezpečnostních i strategických, protože politický terén se mění. Vznikají vlády, které budou více naslouchat svým společnostem, a společnosti, které žádají zahraniční politiku nezávislou na Západu. Není náhoda, že Egypt a Tunisko nepodpořily intervenci v Libyi. Egypt také připravuje obnovu vztahů s Íránem, což tam bylo donedávna úplné tabu. EU a USA se budou muset připravit na to, že v regionu nastane situace, kterou budou moci mnohem méně kontrolovat než do loňského roku. I zde vidíme podobnost s Latinskou Amerikou, kde dříve byly vůči Západu mnohem poslušnější režimy. Tak jako není možné dělat imperiální zásahy do tamních záležitostí, nebude to možné ani v západní Asii.
Je to tedy cosi jako druhá vlna dekolonizace? Menší přímý politický vliv Západu, nicméně větší vliv západních idejí? Určitě. Vždyť v arabských revolucích nezaznamenáváme žádný otevřený antiamerikanismus. Také Turecko spolupracuje s Evropou, ale sleduje i vlastní cíle. Osobně si myslím, že je to dobrá věc. Poslouží to totiž regionálnímu míru. Na Blízkém východě potřebujeme bezpečnostní strategii, která neslouží zájmům vnějších činitelů. Dosavadní pacifikovaná situace k ničemu nevedla, jen k mnoha neštěstím, jak to vidíme v Íránu, Afghánistánu i jinde. Je třeba nastolit režimy, kde vlády budou odpovědné lidem, což povede k mírovému vyústění. Až budou mít tyto státy vnitřní mír, budou v míru i s vnějším světem.
Jak hodnotíte postup západních politiků vůči arabským revolucím? Evropská unie by měla mít mnohem nezávislejší politiku na USA než měla dosud. Projevovalo se to v řadě ohledů, jako byl Irák, izraelsko-palestinský konflikt, v poslední době Írán. Evropa by měla sledovat vlastní zájmy. Bude potřeba vtáhnout Írán do jednání. Politika jeho marginalizace a sankcí selhala. Íránský jaderný projekt je nezastavitelný, neexistuje jeho vojenské řešení. Všichni to vědí. A Evropská unie je pro tenhle dialog lepším partnerem než USA, protože netáhne na zádech onu historickou zátěž. Hrají zde úlohu i strategické úvahy. Například jak budeme transportovat budoucí ropu a plyn z Afghánistánu? Nebylo by lepší vést plynovod přes Indii, Pákistán a Írán než přes Rusko? Je to mimo jiné skvělá příležitost vyřešit indicko-pákistánské napětí. Rovněž libyjská operace byla chyba. Stávající situace představuje značný problém, který bude obtížné vyřešit i ve středně- a dlouhodobém výhledu. Evropa je s islámským a arabským světem úzce provázána a musí si to připustit.
Jestli libyjská operace byla chyba, dal byste tedy přednost tomu, aby Evropa v Libyi neintervenovala? I kdyby pak třeba musela sledovat, jak Kaddáfí masakruje opozici? Kdyby se hned na začátku podařilo uspořádat konferenci se zastoupením regionálních hráčů, kde by zasedl Kaddáfí i opozice, to by byla správná cesta. Vlastně něco takového navrhoval Hugo Chávez a já jsem tento návrh považoval za nejlepší řešení. Také turecký premiér Erdogan usiloval o tento druh řešení. Kdyby hned na počátku byla nějaká diplomatická iniciativa, pak se domnívám, že Kaddáfí by nereagoval tak, jak nakonec reagoval. Když vidíte, že existuje nějaké jiné řešení, pak se zdráháte masakrovat vlastní obyvatelstvo. Vojenská intervence naopak násilí v Libyi zjitřila. Vidíte to i jinde. Kdykoli je někde zvenčí uplatněna vojenská síla, pak už se věci nedají zastavit a utrpí tím všichni. A my už to v Libyi vidíme, už i tam zahynuli civilisté při bombardování NATO. Nevěřím, že existuje vojenské řešení jakéhokoli konfliktu v této oblasti. Nemůžete lidi dobombardovat k tomu, aby se podrobili nebo abyste vojenskou intervencí vytvořili novou situaci. Kdo myslíte, že brání Kaddáfího režim? Ještě stále má určitou podporu, není to proto, že jen nakupuje žoldnéře. Co se pak stane se zbytky Kaddáfího režimu? Strategická diplomacie by věc vyřešila.
Je tedy Libye pro Západ dalším Irákem, ale blíž k evropským hranicím? Nikdo neví, co je to vlastně to východolibyjské hnutí. To nejsou zdaleka jen liberálové a demokraté. Je tam spousta různých kmenových sil se svou vlastní agendou, a také džihádisté. Al-Káida se z té situace raduje, protože toto dění může začlenit do své verze světa o střetu Západu a islámu. Vojenské řešení tedy nebylo šťastné.
Profil
Arshin Adib-Moghaddam
Arshin Adib-Moghaddam pochází z íránské rodiny. Vyrůstal převážně v Německu, nyní vyučuje na prestižní Škole orientálních a afrických studií Londýnské univerzity. Je autorem několika knih, nejnověji Metahistorie střetu civilizací. Zabývá se v ní konflikty kultur v evropských dějinách od dob řecko-perských válek přes křižácké války až po současnou válku proti terorismu.
