Vyberte si jazyk
„Demokracie je více než pouhé volební právo,“ vysvětluje španělská demonstrantka tuniskému kolemjdoucímu. Nabízí mu leták. „Španělsko je demokracií pouze svým názvem, protože volební právo favorizuje velké strany. Formální demokracie není skutečnou demokracií, nestačí.“ Mladý Tunisan pokrčením hlavy svolí a váhavě začíná leták číst.
Tato demonstrace před španělským velvyslanectvím v Tunisu je pěkně podivuhodná sešlost. Poslední květnovou neděli dala padesátka Španělů (tedy téměř 10 % všech Španělů v Tunisku) najevo svou solidaritu s „indignados“, kteří už několik týdnů okupují španělská náměstí. Je podivuhodné, že obyvatelé této země, kde nedávno tisíce občanů dávaly pro demokracii svůj život všanc, dnes slýchají, že tato demokracie není zas až tak úžasná.
Tuniský kolemjdoucí, 23letý zaměstnanec sousedního tenisového klubu, demonstranty pozoruje užaslým pohledem. Hrají na bubínky djembe a tančí. „Vypadá to spíš jako nějaká oslava než demonstrace,“ říká s poněkud závistivým tónem. „Kdybychom manifestovali tímto způsobem my, bin Alí by byl stále u moci.“
Říká, že nespokojenost Španělů s volebním zákonem chápe. Ale „kdybychom mohli získat takovou demokracii, jako je ve Španělsku, byl bych rozhodně velice spokojen.“
Cokoliv, jen ne diktaturu
Demokracii by přijal i se všemi jejími nedostatky a chybami. Nedokonalý volební zákon a nadvládu velkých stran. Politikaření a dohadování se. Licitování a populistickou rétoriku. Například v podobě výměnných obchodů při nepřímých senátních volbách. Nedostatek politiků, jejichž perspektiva přesahuje příští volby.
Ještě si to vše dobře neuvědomuje, ale chce ji. Cokoliv, jen ne diktaturu.Jak říkal už Churchill: Ze všech možných forem vlády je demokracie tím nejmenším zlem.
Dobře, ale to říkal před 54 lety. To mě vede k následujícímu zamyšlení: Proč jsme uvízli na úrovni této vládní formy nejmenšího zla? Proč nepřispějeme k její změně, či alespoň malému zlepšení? Na nutnost potřeby reformovat demokracii totiž neupozorňují jen lidé, kteří okupují španělská náměstí. Ve zbytku Evropy na nedostatky demokracie poukazují rovněž nástup populismu, protestní hlasování a zvětšující se propast mezi občany a politikou.
Je pochopitelné, že Tunisané se po 50 letech diktatury s demokracií se všemi jejími nedostatky spokojují. Avšak nemohli by se po arabských revolucích probudit zase evropští občané? Proč se nesnažíme tyto nedostatky napravit? Proč se více nestaráme o politický režim, který je zjevně tak cenný, že arabští občané jsou ochotni za něj obětovat i svůj život?
Španělská mládež se zřejmě probudila jako první. Její akce jsou předmětem mnoha částečně ospravedlnitelných kritik. Mladí nemají přesně stanovené cíle, nenabízejí konkrétní alternativy a jsou někdy poněkud příliš hraví. Avšak symbolizují přetrvávající otázku: Není načase, abychom poté, co jsme v Tunisku a Egyptě vyměnili diktaturu za demokracii, vyměnili naši demokracii za lepší verzi?
Kontext
Hněv „obětované generace“
I když se demonstranti na Puerta del Sol v Madridu a mladí Řekové, kteří protestují každý večer v Aténách, nepočítají na miliony, „je hnutí, které vzniklo v polovině května ve Španělsku a k němuž už v březnu položilo základní kámen několik mladých Portugalců, předně generačním výkřikem, který by představitelé naší politiky a ekonomiky neměli opomíjet,“ domnívá se Mediapart.
Podle tohoto on-line listu vyrůstá hnutí z podhoubí sociální pohromy, která v Evropě postihla mladé lidi do třiceti let, tuto tzv. „obětovanou generaci“, jež zaznamenala dvakrát rychlejší růst nezaměstnanosti než mládež v 34 zemích OECD, a zejména v zemích jižní Evropy.
*„Tento nadnárodní protest (který mobilizuje mládež daleko víc než euro-demonstrace organizované Evropskou odborovou konfederací) není jen odpovědí na krizi. Mobilizace Rozhořčených je i přes jistou zmatečnost předně výrazem generačního hněvu.
Hněvu vůči kapitalismu, když vede státy k tomu, aby upřednostňovaly záchranu bank před budoucností občanů (zejména těch nejmladších), a když odzbrojuje politiky a mění je v loutky bez manévrovacího prostoru a nucené vést pouze jednu a tu samou politiku.
Hněvu vůči sociálním systémům, které v jihoevropských zemích (včetně Francie) pečlivě chrání tzv. insiders, zaměstnance s dohodou na dobu neurčitou, jimž režim sociálního pojištění přináší prospěch. A které ženou na okraj outsiders, lidi bez kvalifikace, s prekérním zaměstnáním, lidi mladé, kteří jsou odkázáni sami na sebe nebo na almužnu rodičů a kterým ze sociálního státu zůstávají „jen drobky“, jak tvrdí [sociolog Louis Chauvel](http://www.louischauvel.org/).
Hněvu vůči úzkostlivým politickým systémům, jež jsou zahleděny samy do sebe a hermeticky uzavřeny občanské společnosti a jejímu bujení. Hněvu vůči politickým představitelům odpoutaným od společnosti, již mají reprezentovat, protože jsou příliš staří, příliš všichni stejně bílí, příliš původem z favorizovaných vrstev, příliš maskulinní.
A konečně hněvu vůči odborům, které se k moci staví až moc smířlivě a které jsou posedlé ochranou zájmů své klientely, jež je také spíše stará, bílá a původem z veřejného sektoru.“*
