Vyberte si jazyk
Že si hlasatelé dobrých mravů vezmou jednoho dne na mušku také mobilní telefony, bylo zcela evidentní. Aniž sami chceme, stáváme se často svědky kamarádského povídání či dramatických scén z partnerského života, především pak ale bezpočtu banálních konverzací. Proto každý, kdo takovou situaci několikrát zažil třeba v pražských tramvajích, dá za pravdu Ladislavu Špačkovi, který pro používání mobilů razí základní pravidlo: „Hlavně nerušit!“
Ladislav Špaček ztělesňuje typ osob, který po dlouhá léta nebyl v České republice a dalších zemích střední a východní Evropy příliš vyhledáván. Jistému zájmu se začal těšit teprve v nedávné době. Inteligentní šedesátník, který dříve přednášel na pražské Univerzitě Karlově dějiny českého jazyka a později působil jako moderátor televizních novin, je ve své zemi znám coby odborník na dobré mravy a společenské konvence. Kromě češtiny nyní vyučuje také etiketu.
Za dob komunismu byla tato disciplína zakázána. Jak by mohli proletářští byrokraté a Blockwarte [vrátný/á v bytových domech, za nacizmu pověřený/á sledováním svých spoluobčanů] spolupracující s tajnými službami Stasi nalézt zalíbení ve vybraných způsobech, v tomto pozůstatku středověkých rytířských mravů, jenž získal definitivní podobu na versailleském dvoře krále Ludvíka XIV.?
V případě bývalých komunistických zemí se k tomu podle Špačka navíc přidává fakt, že se po letech izolace vracejí do společnosti euroatlantických zemí. Podnikatelé, politici a diplomaté pociťují „devastující vliv“ komunismu na společenském chování, který komplikuje mezinárodní jednání.
V zemích střední a východní Evropy zažíváme každodenně situace, v nichž převažuje obhroublý tón. Politické debaty jsou více než kdy jindy poznamenány nezměrnou rivalitou a hrubostí. Na druhou stranu v pražských tramvajích uvolňují mladší místo starším častěji než třeba v Mnichově nebo Hamburku. Češi také považují za jednoho z nejoblíbenějších politiků knížete Karla Schwarzenberga, který se do České republiky vrátil po letech strávených v Rakousku a Švýcarsku a který vyznává klasickou etiketu bez jakékoliv zdrženlivosti až po rukulíbání, které je v České republice na rozdíl od Polska považováno za velice staromódní.
Václav Havel a svetr na Hradě
Pozůstatky dobrých mravů tu tedy ještě existují, stejně jako si Češi uchovali zdvořilostní oslovení spojená s titulem coby dědictví po habsburské monarchii, k níž po několik století příslušeli: Samozřejmě, pane inženýre, paní výtvarná umělkyně, pane redaktore. Zbytek upadl v zapomnění. Pana preceptora Špačka tak udivilo, kolik Čechů míří během jídla příborem do vzduchu, místo aby jím směřovali do talíře. Komunismus skutečně napáchal největší škody právě v oblasti stravování a kulinářství.
Profesor etikety nepotřebuje k udílení rad ani doporučení Habsburků, ani německého barona Adolfa Knigga. Stačí, aby následoval některé národní tradice. Krátce po vzniku Československa v roce 1918 přenesl spisovatel, překladatel a předseda Československého olympijského výboru Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, který v té době zastával rovněž funkci ceremoniáře prezidenta Tomáše G. Masaryka, bývalý císařský protokol do nového protokolu republikového. Dodnes se těší úctě české kultivované elity a stal se samozřejmě i Špačkovým vzorem.
Později čerpal mistr vybraného chování vlastní zkušenosti po boku prezidenta Václava Havla jako jeho mluvčí. Po třináct let ho doprovázel během slavnostních událostí do více než padesáti zemí světa. Je pravda, že zpočátku chodil Havel na Hrad ve svetru a příležitostně mizel do hospody. Postupem času se z něj ale stal skutečný gentleman.
