Měl premiér Petr Nečas pravdu, když během své cesty do Německa minulý týden prohlásil, že si Češi musí dál o své jaderné energetice rozhodovat sami? To je otázka, která je svojí povahou tady v Česku něco jako bodnutí do vosího hnízda. Pokud se ale oprostíme od předsudků vůči „Bruselu“, křečovitého strážení si své „suverenity“ a podíváme se na věc racionálně, odpověď by měla znít – ne, nemusí a nemají si o ní rozhodovat sami.

Vytvoření jednotného evropského úřadu pro jadernou bezpečnost je potřebné z několika důvodů. Jaderná energetika není výlučnou věcí jednotlivých států, havárie by měla dopad na široké okolí. Zadruhé, národní jaderné úřady nemají potřebnou důvěru. To vidíme na příkladě Česka. Jaderné elektrárny se tu staly emocionální záležitostí do té míry, že šéfka jaderného dohledu jezdí oslavovat jejich otevření, navíc ještě před kolaudací.

Za další – zřízení jednotného jaderného dohledu je logické i proto, že se v Evropě rozevírají nůžky pohledu na jadernou energetiku. Není dlouhodobě udržitelné, aby v poměrech jednotné bezpečnostní, finanční, vízové, antimonopolní a kdovíjaké politiky tady existovalo rizikové odvětví, na jehož bezpečnost mají členské státy odlišný pohled a které je přitom podřízené pouze národním úředníkům.

Pokud žilo v protijaderné obsesi malé Rakousko, mohli to všichni považovat za místní zvláštnost. Když se ale k němu přidává i velké Německo, stává se obava z jaderné energetiky podstatným rysem EU jako takové. Tak obrovské zřídlo vzájemné nedůvěry, jakým je jaderná energetika, prostě nebude možné ignorovat. Evropský jaderný dohlížitel by také nebyl pod politickým tlakem, aby měli Češi dost proudu na vývoz, a rovněž se jen tak nenechá zkorumpovat energetickými megafirmami.

Ostatně na přesunu kompetencí by vydělali i zastánci jaderné energetiky. Schvalovací razítko od evropské autority, kde mohou mít zástupce i Němci, by bylo podstatně hůře zpochybnitelné, než když se povolení rozdávají v rámci malé české jaderné komunity, kde se všichni znají.

Pohled do tabulek Eurostatu ukazuje, že nízké ceny elektřiny mají postkomunistické státy a velcí vývozci elektřiny (Francie, Řecko). Češi spadají do obou skupin – máme levné uhlí, jádro po komunistech a vyvážíme téměř celý Temelín –, elektřina tu však levná není. Ceny pro průmysl patří dokonce k nejvyšším v EU (už teď jsou vyšší než v Německu). České ceny tedy s německými souvisí, ale jinak, než tvrdí Nečas. Německo buduje jednu z nejmodernějších energetik na světě. ČEZ tomu výkonu u sousedů jen potichu přizpůsobuje své výstupní ceny a o modernitě se tu ještě ani nezačalo vážně uvažovat.