Po dlouhých letech diskuzí o tom, zda Turecko patří do Evropy či Asie, zda směřuje na Západ či na Východ, konečně známe odpověď. Kladli jsme si špatnou otázku. Turecko nesměřuje ani na Východ ani na Západ, nýbrž vzhůru. Během jediného desetiletí se velikost tureckého hospodářství zvětšila čtyřikrát: z 200 miliard dolarů na 800 miliard (13,3 bilionu korun).

Země ztrojnásobila HDP na obyvatele z 3 000 dolarů na 10 000, snížila veřejný dluh z 75 % HDP na 40 % a její riziková prémie je mnohem nižší než u většiny jihoevropských států. Na rozdíl od Turecka Evropská unie stagnuje a objevují se pochyby, zda se její budoucnost namísto pokračování růstu neponese ve znamení úpadku a propadu životní úrovně, kterou se Evropané naučili brát jako samozřejmost.

Ve chvíli, kdy Evropa diskutuje o tom, zda Turecko přijmout, či odmítnout a dovoluje si ten luxus jej přehlížet a dokonce jím otevřeně pohrdat, vyvrátili Turci veškeré stereotypy a ukázali světu svůj úspěch. Ve snaze popsat novou úspěšnou a hrdou tureckou podnikatelskou třídu, která vzešla z těch nejdynamičtějších měst Anatolie, se dokonce hovoří o „islámských kalvinistech“. Toto chudé a negramotné Turecko, údajně plné nevzdělaných vesničanů dychtících zaútočit na pevnost blahobytu v podobě Evropy, už neexistuje.

Jako Turek v žitě

V ulicích Rabatu, Tunisu či Káhiry už Evropa přestala být vzorem a její místo převzalo právě Turecko. Je to země dokazující že muslimský, demokratický a prosperující stát je možný, a to včetně vlastní zahraniční politiky, která se neřídí diktátem Západu. Erdoganovo Turecko za sebou nechává nedávnou minulost, kdy bylo Středomoří plné poslušných autoritativních režimů. Skvěle reprezentuje budoucnost plnou hrdých a nezávislých demokratických režimů, které nebudou mít problém ukázat prstem na Evropu a veřejně ji zahanbit, když bude uplatňovat dvojí metr na Izrael.

Turkům se nikdy nežilo lépe a nikdy nehleděli do budoucna s takovým optimismem. Nikdo tedy nepochybuje o tom, že islamisté z AKP získají v nedělních parlamentních volbách absolutní většinu. Jediná pochybnost (a zdroj obav) spočívá v tom, zda se jim podaří získat 367 poslanců (z celkových 560), což by Erdoganově straně umožnilo jednostranně změnit ústavu, aniž by se muselo organizovat referendum. Zase by to o něco posílilo hlasy těch, kteří moc strany považují za nebezpečnou autoritářskou odchylku, jež se začala projevovat před několika lety.

Promarní Evropa příležitost?

Doposud měla perspektiva vstupu do EU na tureckou domácí politiku celkově pozitivní dopad. Pro islamisty Evropa představovala garanci, že armáda nebude do turecké vnitřní politiky zasahovat, jak se tomu často stávalo v minulosti; pro armádu a sekularizované a liberální síly zase záruku, že islámská většina nebude nikomu vnucovat své hodnoty ani omezovat lidská práva a svobodu jednotlivců.

Evropské pouto se ale oslabilo, přístupové rozhovory jsou zcela zablokované a stále méně Turků je přesvědčeno, že ke vstupu nakonec dojde. Moc islamistů z AKP roste. Dnešní Turecko je sice o hodně demokratičtější, bohatší a stabilnější než v roce 1999, kdy obdrželo příslib vstupu, který vedl v roce 2005 k zahájení přístupových rozhovorů. Přesto existuje řada obav, že tak silná většina islamistům umožní sejít z demokratické cesty, na niž zemi navedla Evropa. A tak zatímco je Turecko modelem pro mnoho Arabů, evropský model pro islamisty z AKP jím být nutně nemusí.

Někteří škodolibě naznačují, že Erdoganovým evropským modelem je jiný evropský archetyp – putinovské Rusko se svým autoritářským režimem pod pláštíkem svobodných voleb, s médii a podnikatelskou třídou zcela podrobenými politické moci. Pokud se toto autoritářství prosadí, potvrdí se, že Evropská unie promarnila kvůli své neobratnosti a krátkozrakosti ve vztazích s Tureckem tu nejúžasnější myslitelnou příležitost spočívající v pomoci Turecku, aby se z něj stal maják, z nějž bude vyzařovat demokracie do celé Střední Asie, Kavkazu, Blízkého východu a severní Afriky.