Krásná Sibiň

Rumunsko jsem považoval za smutnou a nešťastnou zemi. A pak jsem se vydal na dva dny do Sibině. Bylo to o víkendu, kdy se v tomto sedmihradském městě s německým rodokmenem – Hermannstadtu – konal knižní veletrh.

V Sibini jsem nebyl od poloviny devadesátých let. V té době město sice hrálo první fotbalovou ligu, ale ještě se nezbavilo komunistické šedi. Lidé žili ve strachu, držíce se zuby nehty skomírajícího státního průmyslu. Navíc ještě nepřekonali noční můru z roku 1989, kdy se ulice města zalila krví: 99 mrtvých a stovky zraněných se stali obětí elitních ostřelovačů (speciálních jednotek a sovětských „turistů“), kteří je naháněli jako divokou zvěř z vojenských vrtulníků.

V roce 2011 nemá Sibiň nic z porobeného města devadesátých let. Všichni dýchají ovzduší západního města, od slušného, příjemného a optimisticky naladěného taxikáře po hotelovou recepční. Tento pocit ještě nabývá na intenzitě v centru města, kde se nacházejí Velké a Malé náměstí, tak plná života a tolik zatížená historií.

Nikde jinde v Rumunsku nenajdeme tak širokou, krásnou a dobrou náladou překypující pěší zónu jako právě v centru Sibině. Stovky kaváren s venkovními terasami, seřazené jedna za druhou s vkusem zušlechťovaným po dlouhá staletí, přitahují každý den tisíce lidí až do pozdní půlnoci. Mluví se tu rumunsky, ale také německy, maďarsky, anglicky nebo francouzsky. Sem tam tu lze s fotoaparátem na krku zahlédnout i turistu z Japonska nebo Středního východu. Sibiň na každém kroku vyzařuje mládí, i když se spolu dohromady procházejí matka, dcera a babička. Mládí je tu duševním stavem, nikoliv údajem v pase. Je to něco, co můžeme pocítit třeba v Mnichově, kde je chuť do života přítomna 365 dní v roce. Po několika hodinách strávených v příjemném ruchu historického středu Sibině máte pocit, že jste na Marienplatz, v „nulovém bodě“ hlavního města Bavorska.

Za zázračnou proměnu možná město vděčí Mezinárodnímu divadelnímu festivalu, který se tu koná už 18 let. Místní lidé mi ale řekli, že Sibiň je věhlasnou kulturní scénou od roku 2007, kdy byla vyhlášena Evropským hlavním městem kultury. Týden co týden se tu konají představení a kulturní akce nejrůznějšího druhu od divadla přes film a knihy až po středověké umění. A výsledek je udivující: Desítky hotelů a stovky mládežnických ubytoven v okolí města jsou takřka po celý rok plné!

Zázrak s názvem Sibiň je úzce spojen s kulturním průmyslem, ale má i dobrou oporu v ekonomice. V blízkosti města stojí desítky závodů, zejména na výrobu automobilových součástek, jakožto výsledek zahraničních investic posledních 10-15 let. Lidé si tu vydělávají na živobytí poměrně dobře a díky zdravé sedmihradské nátuře okořeněné špetkou německé vzdělanosti (Sasové povětšinou už zemi opustili, jejich dobré zvyklosti tu ale přežívají) vedou v Sibini důstojný a optimistický život.

Nemohl jsem ze Sibině odjet, aniž bych nezašel do Revoluční ulice. Dvacetimetrová vzdálenost od sebe dělí dvě mramorové desky. Na té před policejní stanicí jsou vyryta jména 25 důstojníků a poddůstojníků ministerstva vnitra, kteří byli zabiti 22. prosince 1989. Pomník před Akademií pozemních sil „Nicolae Bălcescu“ připomíná jména šesti vojáků, kteří byli zabiti tentýž den.

Zamilovaným párům, které se tu v dnešní krásný jarní den roku 2011 procházejí ve stínu lip, krvavá historie tohoto místa zdá se nedělá těžkou hlavu. Znamení toho, že Sibiň sice na minulost nezapomněla, ale dokázala překonat smutek, aby mohla prožívat přítomný okamžik a budovat budoucnost. Až tu bude dvacet takových měst jako Sibiň, začne se Rumunsko podobat Německu.

Hudba

Sibiň, hlavní město baroka

Kdo by to byl řekl: Kraj knížete Draculy je rovněž perlou barokní hudby. Nedávný objev několika tisíc partitur ze 17. a 18. století, které byly uloženy v Národním archivu v Sibini, vrhl světlo na toto zapomenuté dědictví. Partitury patřily německé komunitě, která se v Sedmihradsku usadila ve 13. století a rozvinula se za Rakouska-Uherska, uvádí deníkLe Monde, který dále vysvětluje, že „hudební vření tohoto regionu zarazil komunistický režim, který se chopil moci po druhé světové válce“. Němci odtud uprchli a zanechali za sebou vylidněné vesnice a zapomenuté poklady, jako například tyto partitury. Sibiň (německy Hermannstadt) přišla o 90 % německé populace – ve městě z ní dnes žije jen něco málo přes 1 400 lidí. Patří k ní i Kurt Philippi, hudební poradce evangelické církve a sbormistr sibiňského Bachova sboru, který se společně se svou ženou pokouší rozluštit notové záznamy a toto neznámé dědictví zachránit. Práce na dlouhý běh se nebojí, protože výzva je to opravdu velká, svěřil se listu Le Monde: „Dnes máme příležitost pochopit, že národ může znovu nalézt svou minulost skrze hudbu.“