Jaká by mohla být ideologická orientace Evropy? Z matematického pohledu, se zdá, že starý kontinent se přiklání na pravou stranu: z 27 států, z nichž se EU skládá, je 14 států řízeno vládou pravého středu, 8 států levicovou vládou a 5 států, včetně Rumunska, je řízeno koalicemi, které spojují oba ideologické směry. Díky Evropské lidové straně (EPP), pravice také dominuje Evropskému parlamentu – jehož mandát bude brzy končit – z celkového počtu 785 je 288 europoslanců pravicových proti 217 socialistickým.

Ale tento typ výpočtů je zavádějící. Ideologické štěpení je v Evropském prostoru ve skutečnosti mnohem umírněnější než například v Americe. Současná světová ekonomická krize dohání většinu politiků Evropské unie k tomu, aby se prohlašovali za velké stoupence sociálního státu a ostře kritizovali "divoký" liberalismus anglo-saxonského typu. Evropská politická terminologie je dnes plna slov typu solidarita, přerozdělení, zatímco se pečlivě vyhýbá odkazům jako soutěž a tržní hospodářství.

Ve vztazích se Spojenými státy, v rámci role EU ve světě a postupné politické integrace Evropy, jsou koncepční rozdíly pravice-levice významnější. EPP je navíc organizací shromažďující poměrně různorodé směry. Strana evropských socialistů (PES) je sjednocenější a ideologicky bližší demokratickým liberálům a Zeleným, což jsou politické skupiny, které těží z podpory intelektuálů a médií, kteří se v západní Evropě též kloní k levici. Je tedy pravděpodobné, že Evropský parlament zůstává oblastí, kde rozhodnutí a politická prohlášení spadají mezi hranice toho, co je "politicky přijatelné".

Ale jaká je vlastně skutečná důležitost Evropského parlamentu? Když pomineme jeho úkol definovat projevy současné demokracie Evropské unie, hraje Parlament z praktického hlediska přece jenom podstatnou roli ve dvou konkrétních situacích: 1) volba komisařů a prezidenta Evropské komise; 2) schvalování rozpočtu Evropské Unie. Kromě toho, pokud po druhém referendu v Irsku (teď, když v České republice je překážka vyřešena), by byla Lisabonská dohoda konečně přijata, role Evropského parlamentu by se tak z formálního hlediska zvětšila. Ale sklenice je jen z poloviny plná, jelikož pokud současná ekonomická krize bude pokračovat, dobrá vůle politických lídrů vytvářet národní kompromisy v zájmu projektu EU roztaje jako sníh na slunci. A to může pouze snížit autoritu institucí jako je Evropský parlament.

Letos je to od roku 1979 posedmé co jsou volby do evropských zákonodárných orgánů organizovány ve všech členských státech EU současně. Účast bude zřejmě stejně nízká jako obvykle a politický význam voleb bude především vnitrostátní. To neznamená, že to nemá také důležitý zahraniční význam, zejména pro Rumunsko a Bulharsko, které se připojily jako poslední. Jedná se o význam jiného charakteru, který má větší váhu pouze pro původní členy EU: jde o kvalitu týmu, který bude vyslán do Bruselu a Štrasburku.

Evropští poslanci ze západní Evropy jsou z velké části tradičně nabíráni buď mezi druhořadými politiky nebo mezi těmi jímž kariéra končí. Ale ve východní Evropě by se teď věci měly změnit, protože poslání europoslance tam je jiné. A to ze dvou důvodů: 1) vztahy mezi domácími politickými stranami a organizacemi jako EPP, PES nebo Aliance demokratů a liberálů pro Evropu (ALDE) jsou pro ně přínosnější než je tomu v západních zemích; 2) kapacita týmu evropských poslanců hájit národní zájmy na evropské úrovni je mnohem důležitější.

Jakou váhu měla tato kritéria na sestavování domácích volebních seznamů, není zatím moc známo. Nezbývá než se nechat překvapit, co na to budou říkat 7. června evropští voliči.