Vyberte si jazyk
Třináctého června 2011 tomu byl přesně rok, co se v Belgii konaly parlamentní volby, jak nám to dnes také každý připomíná. Pořád dokola slýcháme, že Belgičané stále nemají vládu, že žádná jiná země tak dlouhé bezvládí nezažila a že tento stav dokonce ještě nějakou dobu potrvá.
V záplavě špatných zpráv se nicméně zapomnělo na jednu věc: Na to, zda nenadešel čas rozdělit majetek. Kdyby byly Vlámsko a Valonsko manželé, už by se dávno rozvedly. Spory o rozdělení kompetencí následují jeden za druhým ve zběsilém rytmu už od sedmdesátých let, kdy započal proces regionalizace. Ani terapeuti už nevědí, co dělat.
V mezinárodních vztazích ale platí jiná kritéria než ve vztazích mezi lidmi. Dělení státu se nikdy netěšilo velkému ohlasu nejen proto, že narušuje stabilitu, ale také proto, že k němu podle názoru většiny z nás nezavdávají odlišnosti v jazyce nebo identitě dostatečný důvod. V západních zemích separatistická hnutí zkrátka nemohou s podporou mas počítat.
Jazyková bariéra překážkou
Někdy je ale prostě a jednoduše nemožné jednat jinak. Vyvstává otázka, zdali není lepší rozejít se v dobrém než spolu zápolit až do okamžiku, kdy se situace stává neúnosnou. Podobně jako ve většině manželství se ani v případě Belgie nedal rozchod nijak předvídat. Ať si vlámští nacionalisté tvrdí opak, Belgie byla od dob svého vzniku vším, jen ne uměle vytvořeným státem. Vztahy mezi Valony a Vlámy nemohla narušit ani diskriminace nizozemštiny. Ale spolu se zřízením odlišných federálních entit započal proces, který už nebylo možné zvrátit. Jazyková hranice se tak stala skutečnou bariérou.
I kdyby se nakonec nějaké řešení našlo, celý problém se tím jen odsune k příští krizi. Příklad bývalého Československa ukazuje, že v podobných případech je lepší se rozdělit. I tam se všichni ptali, proč se země musí za každou cenu rozdělovat. Vypadalo to, že Čechům a Slovákům je stejně jako Vlámům a Valonům souzeno žít navěky ve společném státě. Navzdory vzájemným výtkám – Slováci měli pocit, že s nimi Češi jednají jako s druhořadými občany, Češi pak tvrdili, že neustále musejí za druhé platit – nenasvědčovalo po pádu komunismu nic tomu, že by se měla země rozštěpit.
Sametové rozdělení
Na rozdíl od Vlámů a Valonů hovořili obyvatelé Československa více méně stejným jazykem; belgická situace jim byla cizí. To politickým představitelům obou částí země nijak nebránilo v tom, aby pár let po tzv. sametové revoluci provedli „sametové rozdělení“. Od okamžiku, kdy slovenský parlament vyhlásil nezávislost, uběhl sotva týden, a záležitost už byla vyřízena. Československo přestalo 31. prosince 1992 oficiálně existovat. Podle zúčastněných politiků byly rozpory nepřekonatelné.
Zdaleka ne všichni občané tento krok schvalovali. Podle průzkumů veřejného mínění byla většina Čechů a Slováků dokonce proti. Dnes ale rozdělení nelitují. Ani Slováci, slabší mladší sourozenci Čechů, nakonec na poli ekonomickém tolik neutrpěli. Jakožto občané nezávislého státu se dokázali lépe prosazovat, než když byli závislí na českých financích. Rozdělení pak prospělo zejména vzájemným vztahům, které jsou dnes mnohem lepší, než když žili Češi a Slováci pohromadě.
Pro Belgii, kde je problém vzájemné pospolitosti daleko vyhrocenější než v bývalém Československu, by podobné sametové rozdělení mohlo být vzorem. Hospodářské krize ale není třeba se obávat. Na rozdíl od Čechů a Slováků v roce 1992 mají Vlámové a Valoni záchrannou síť v podobě jednotného evropského trhu. Překážkou rozdělení není ani Brusel, který je samostatným regionem a zároveň hlavním městem Vlámska. Koncepce řešení pro Belgii by tak zejména v dnešní době, kdy pojem teritoriality získal na pružnosti, neměla představovat nepřekonatelný úkol.
